Kráčíme podél vysokého plotu s ostnatým drátem. Z druhé strany se ozývají tlumené zvuky, prach a pach něčeho, co naše instinkty okamžitě vyhodnotí jako „špatné“. Ale dřív, než se tento pocit stačí usadit v žaludku, zasáhne rozum. Ne ten osvobozující, ale ten ochočený. Ten, který nám našeptává: „Dívej se před sebe. Oni vědí, co dělají. Máš své vlastní starosti.“
„Svět nebude zničen těmi, kteří páchají zlo, ale těmi, kteří se na ně dívají, aniž by cokoli udělali.“
Albert Einstein
Více článků
Tento okamžik – vteřina, kdy se rozhodneme nevidět – je nejdůležitějším bodem v dějinách nesvobody.
Rezignace není stav, do kterého bychom se narodili. Je to proces. Je to vnitřní kapitulace nad mocí věci změnit, která se tváří jako pragmatismus. Říkáme si, že jsme jen malé kolečko v soukolí, že „systém“ je příliš velký a my příliš bezvýznamní. Ale právě v této zdánlivé bezvýznamnosti se skrývá největší síla zla – v tichém souhlasu milionů lidí, kteří si jen „hledí svého“.
Proč je pro nás tak těžké se zastavit? Protože zastavit se a pohlédnout skrze dráty by znamenalo přiznat si, že svět, ve kterém žijeme, není tak bezpečný a spravedlivý, jak jsme doufali. Museli bychom přijmout fakt, že zlo se neděje jen v učebnicích dějepisu, ale že se rodí z každodenních drobných ústupků.
V této sérii článků se podíváme na tento plot z pěti různých stran. Prozkoumáme, jak se v něm zrcadlí strach, moc, ignorance i nezdolná naděje. Uvidíme, že ten nejskutečnější plot nestojí z betonu a drátů na okraji města, ale z předsudků a výmluv v naší vlastní hlavě.
A možná zjistíme, že cesta k jeho zbourání nezačíná revolucí na náměstí, ale revolucí v našem mikrosvětě. Tím, že si uklidíme stůl, podáme ruku sousedovi, kterého jsme dříve nálepkovali, nebo že poprvé po dlouhé době dovolíme svému svědomí, aby mluvilo hlasitěji než náš strach.
Můžeme přejít k Části 2: Politik – Inženýr strachu
