Ráno pípne čtečka u vchodu. Cvak. Zvuk klíčů, šustění uniformy. V tu chvíli přestávám být tátou, co včera dceři opravoval kolo. Stávám se součástí mechanismu. Moje práce má jasné parametry: klid, pořádek, disciplína.
„Byl jsem jen malým kolečkem v soustrojí. Dělal jsem jen to, co mi bylo nařízeno, a plnil jsem své povinnosti.“
Adolf Eichmann (během procesu v Jeruzalémě)
Když procházím kolem cel, nedívám se dezolátům do očí. Pohled do očí je nepříjemný – v jejich očích se skrývá něco nebezpečného. Ale v papírech je to naštěstí jen „subjekt“. Kolegové říkají, že jsou to dezoláti, co chtěli rozvrátit náš svět. Já o tom tolik nepřemýšlím. Politik v televizi řekl, že je to pro naše bezpečí, a on má k dispozici víc informací než já. Kdo jsem já, abych to zpochybňoval?
Někdy slyším pláč nebo prosby. Ale to k téhle práci prostě patří. V hlavě si tehdy pustím jiný program. Přemýšlím o tom, co nakoupím cestou domů nebo jakou barvou natřu plot u nás na zahradě. Je to zvláštní – stavím ploty doma, abych chránil rodinu, a stavím je tady, abych chránil stát. Vidím v tom určitou symetrii.
Nejsem zlý člověk. Nikdy jsem nikoho neuhodil jen tak pro radost. Ale když někdo poruší řád, musím zasáhnout. Řád je to jediné, co nás dělí od barbarství. Kdyby tyhle lidi pustili ven, náš svět by skončil. Tak nám to aspoň říkali na školení.
Moje největší obava? Že by se karta obrátila. Že bych jednou mohl stát na té druhé straně. Proto se snažím být ten nejvzornější ze všech. Dokud plním rozkazy dokonale, jsem v bezpečí. Jsem součástí systému, a systém své lidi neopouští. Moje uniforma je můj krunýř. Chrání mě před nimi, ale hlavně mě chrání před mým vlastním pochybováním.
Večer se vrátím domů, umyju si ruce a políbím ženu. Pustím si zprávy a slyším ty stejné fráze, které jsem celý den viděl v praxi. Všechno je v pořádku. Vláda ví, co dělá. A já jsem jen dobrý zaměstnanec. A tak to má být.
