V dálce slyším zvuk kladiv na plotě a občasný křik. Ale můj telefon právě pípl. Nové upozornění, nový lajk, nová sleva v mém oblíbeném e-shopu. Rychle po něm sáhnu. Světlo displeje je tak uklidňující. V tu chvíli plot přestává existovat. Tábor zmizí. Zbývá jen modré světlo a pocit, že jsem součástí něčeho „normálního“.
„Lidé udělají cokoli, bez ohledu na to, jak je to absurdní, aby se vyhnuli pohledu do své vlastní duše.“
Carl Gustav Jung
V psychologii tomuto stavu říkáme vytěsnění. Je to aktivní proces ignorování vnitřního konfliktu. Moje Duše ví, že žiju v nesvobodě, že Politik v mé hlavě lže a Dozorce mě omezuje. Ale místo abych s nimi bojoval, raději si koupím nové boty nebo strávím dvě hodiny sledováním cizích životů na Instagramu.
„Televize a internet jsou jako dudlík pro dospělé, kteří se bojí ticha, ve kterém by mohli zaslechnout hlas své vlastní nespokojenosti.“ — Erich Fromm (parafráze k tématu odcizení)
Moje neúčast není nenávistná. Je jen respektující status QUO. Neříkejte mi, že jsem povrchní. Jsem ten, kdo na sociální sítě dává fotky kávy a západu slunce, a zde určitě není prostor pro fotografie nebo myšlenky z druhé strany plotu. Nikomu by to nepomohlo ani nic nevyřešilo. A kdo ví, třeba nás ten plot skutečně chrání před dezoláty a parchanty. Na tento postoj mám právo. Je mou ochranou. Kdybych se totiž zastavil a přestal konzumovat, to ticho by mě pohltilo. V tom tichu by se mořná ozvalo – svědomí. A svědomí se ptá na nepříjemné věci: „Jsi skutečně šťastný? Je tohle život, který jsi chtěl žít?“ Jen by to byla zbytečná nicneřešící komplikace.
Únik do konzumu je jako cukrová vata – chutná sladce, ale nezasytí. Jenže hlad po smyslu života je tak děsivý, že raději dál koušu do vaty. Politik v mé hlavě je spokojený. Předvídatelný. Ví, že dokud budu scrollovat a nakupovat, nebudu mít čas přemýšlet o tom, jak ten plot zbořit. Ikdyž je možné, že moje pasivita je palivem pro jeho moc. Jsem neúčastněný občan – tichý společník v systému, který mě uspává za zvuků „výhodných nabídek“.
