Více článků

Část 6: Přesvědčený – Křižák v barvách systému

Jak překonat vnitřní bloky a strachy na cestě k osobní svobodě?

Záblesk uprostřed noci: Když se vteřina dotkne věčnosti

Co všechno se musí ještě stát, než pochopíme?

Numerologie duše: Co o nás prozrazují čísla a jak je využít ke své transformaci

Když ani svět není dost velký

Historie zná mnoho mocných říší. Některé ovládaly území, která si dnes jen obtížně dokážeme představit.

Římská říše dosáhla svého největšího územního rozsahu na počátku 2. století našeho letopočtu. Mongolská říše vytvořila ve 13. století největší souvislou pozemní říši historie. Na svém vrcholu zabírala přibližně 24 milionů kilometrů čtverečních.

A ještě větší bylo Britské impérium. Na počátku 20. století ovládalo více než 34 milionů kilometrů čtverečních – přibližně čtvrtinu světové pevniny. Bylo největším impériem, jaké historie zná.

Na první pohled jsou to především čísla. Při pohledu z perspektivy sebepoznání se však nabízí jiná otázka: Co způsobuje, že dosažená moc často nevytváří pocit „mám dost“, ale naopak otevírá prostor pro další touhu?

Hranice se mohou posouvat

Římské dějiny jsou dobrým příkladem. Řím nezačal jako obrovská říše. Začal jako jedno město mezi mnoha dalšími komunitami Apeninského poloostrova. Postupně rozšiřoval svůj vliv. Nejprve na okolní oblasti, poté na Itálii, následně přes Středomoří. Každá nová hranice se časem stávala hranicí, za níž existovalo něco dalšího.

Podobný princip samozřejmě nelze jednoduše převést z politiky starověkých států na psychologii jednotlivce. Říše expandovaly z celé řady vojenských, ekonomických, bezpečnostních i politických důvodů. Přesto nám historie nabízí zajímavé zrcadlo.

Také v osobním životě totiž někdy zjistíme, že hranice toho, co považujeme za „dost“, není pevná. Když nemáme téměř nic, můžeme si říkat: Až budu mít vlastní bydlení, budu spokojený. Když ho získáme: Až budu mít větší dům… Potom: Až budu vydělávat více… A následně: Až budu mít dost peněz, abych už peníze nemusel řešit… Jenže kde přesně leží ono dost?

Mozek si na vítězství zvyká

Psychologie pro tento jev zná pojem hedonická adaptace.

Člověk si do určité míry zvyká nejen na nepříjemné podmínky, ale také na podmínky příjemné. To, co původně přinášelo intenzivní radost, se postupně stane běžnou součástí života.

Psycholožka Sonja Lyubomirsky při vysvětlování tohoto principu upozorňuje, že adaptace se může týkat i věcí, o nichž jsme přesvědčeni, že nás učiní trvale šťastnějšími – například materiálního úspěchu. Je to důležitý mechanismus. Bez schopnosti přizpůsobovat se bychom pravděpodobně nedokázali dlouhodobě fungovat v neustále se měnícím prostředí. Jenže má i druhou stránku.

Včerejší výjimečnost se může stát dnešní samozřejmostí.

Člověk tedy nezbytně nemusí být chamtivý nebo nenasytný. Může pouze zjistit, že pocit uspokojení, který od dosažení cíle očekával, netrval tak dlouho, jak předpokládal. A začne hledat další cíl.

Co s člověkem dělá moc?

Ještě zajímavější je samotná psychologie moci.

Psycholog Dacher Keltner a jeho kolegové popsali v odborné literatuře teorii označovanou jako approach/inhibition theory of power.

Zjednodušeně řečeno: vyšší pocit moci může vést k většímu zaměření na odměny a příležitosti, větší volnosti jednání a menšímu množství sociálních zábran. Nižší moc naopak častěji souvisí s větší pozorností vůči rizikům, omezením a reakcím ostatních. To neznamená, že moc automaticky člověka „zkazí“. Znamená to něco jemnějšího. Moc může změnit prostředí, ve kterém se rozhodujeme.

Člověk, který nemá možnost něco uskutečnit, musí své představy neustále poměřovat s překážkami, aby se následně začal ptát. Je tedy touha po více špatná? Asi není.

Touha po růstu je jednou z nejsilnějších schopností člověka. Díky ní studujeme, učíme se, stavíme, objevujeme, vytváříme vztahy, podnikáme, cestujeme a překračujeme hranice toho, co jsme ještě včera považovali za možné. Problém nevzniká ve chvíli, kdy chceme růst. Vzniká ve chvíli, kdy nevíme proč rosteme.

Existuje totiž podstatný rozdíl mezi větami: „Chci něco vytvořit.“ a „Potřebuji mít víc, abych měl pocit vlastní hodnoty.“ Zvenku mohou oba lidé dělat totéž. Mohou budovat firmu. Vydělávat peníze. Kupovat nemovitosti. Dosahovat společenského postavení. Uvnitř však může probíhat něco úplně jiného. Jeden člověk něco tvoří a druhý se snaží zaplnit prostor, který žádný další úspěch nedokáže naplnit natrvalo.

Největší říše dějin nakonec narazily na hranici

Na příbězích velkých říší je fascinující ještě něco. Žádná nerostla věčně. Římská říše měla své hranice. Mongolská říše měla své hranice. Britské impérium mělo své hranice. A nakonec měly všechny také svůj ústup, proměnu nebo rozpad.

Možná nejde jen o historickou zajímavost. Každý systém, který je založen především na neustálém rozšiřování, jednou narazí na otázku, zda je další růst ještě přínosem, nebo už pouze podmínkou jeho vlastní existence. A podobnou otázku můžeme položit sami sobě.

Kdy budu mít dost?

Je to možná jedna z nejtěžších otázek sebepoznání.

Kolik peněz je dost?

Kolik uznání je dost?

Kolik úspěchu je dost?

Kolik majetku?

Kolik pozornosti?

Kolik vítězství?

Pokud odpověď vždy zní „ještě trochu více“, nemusí být problém v množství toho, co máme. Možná jsme pouze nikdy neurčili hranici. Člověk, který neví, co znamená „dost“, totiž nemůže okamžik dostatku poznat. A může celý život běžet směrem k cíli, který se při každém přiblížení posune o několik kroků dál.

Vnější říše a naše vnitřní říše

Historické paralely mají své hranice. Člověk není stát a psychologii jednotlivce nelze jednoduše použít jako vysvětlení geopolitických dějin. Přesto nám mohou staré říše odpovědět na velmi současnou otázku. Pokud Říman mohl hledět za Rýn, nebo Mongolský vládce za další horizont, dnešní člověk může hledět na další číslo svého bankovního účtu, další kariérní pozici, další nemovitost nebo další potvrzení svého významu. Kulisy se změnily. Otázka zůstává: Co vlastně hledáme za další hranicí?

Někdy může být za touhou po „více“ ukryta úplně jiná potřeba – pocit bezpečí, vlastní hodnoty, přijetí nebo smyslu. A právě v okamžiku, kdy dokážeme tuto skutečnou potřebu pojmenovat, začíná sebepoznání.

Možná nejde o to přestat růst

Smyslem není vzdát se ambicí. Není třeba přestat podnikat, vydělávat, tvořit ani snít. Možná potřebujeme pouze rozlišovat dva druhy růstu. Jeden rozšiřuje to, co máme a druhý rozšiřuje to, kým jsme. Ideální život pravděpodobně nepotřebuje volit pouze jednu z těchto cest. Potřebuje však vědět, která z nich právě řídí naše rozhodování, protože člověk může ovládnout obrovské území a přesto nemít vládu nad sebou samým. A může vlastnit velmi málo, ale přesně vědět, kdo je, co potřebuje a kde leží jeho hranice dostatku. Možná právě to je jedna z nejzajímavějších lekcí, kterou nám po staletích mohou zanechat největší říše světa: Nejtěžší hranicí k poznání nemusí být hranice našeho světa. Může jí být hranice našich vlastních tužeb.

Zdroje a odborné podklady

Pro historickou část je velmi dobře použitelný Guinness World Records: Britské impérium uvádí jako největší impérium podle absolutní rozlohy, přes 34 milionů km² v roce 1922, a Mongolskou říši jako největší souvislou říši s přibližně 24 miliony km². Guinness World Records

Pro psychologickou část je hlavním odborným podkladem studie Dacher Keltner, Deborah Gruenfeld a Cameron Anderson – Power, Approach, and Inhibition, publikovaná v Psychological Review. Autoři rozebírají, jak vyšší moc ovlivňuje orientaci na odměny, zábrany a rozhodování. Greater Good

Doplňkově lze použít materiály American Psychological Association o hedonické adaptaci a o vztahu majetku, statusu, moci a lidského prožívání. Výzkum zároveň neříká, že bohatství či moc člověka automaticky kazí – vztahy jsou podstatně složitější. APA.org

Mně osobně se na tom článku nejvíc líbí poslední myšlenkový obrat: „Člověk může ovládnout obrovské území a přesto nemít vládu nad sebou samým.“ To podle mě přesně přesouvá článek z historie do tématu sebepoznání, aniž bychom historii násilně psychologizovali.

Poznámka k citátu: Jde o dobře doložený citát. John Dalberg-Acton jej napsal 5. dubna 1887 v dopise historikovi a biskupovi Mandellu Creightonovi. Originál zní: “Power tends to corrupt and absolute power corrupts absolutely.” Ještě zajímavější je jeho původní kontext. Acton tvrdil, že králové, papežové a další držitelé moci nemají být morálně posuzováni mírněji jen proto, že zastávají vysoké postavení. Čím větší moc člověk má, tím důležitější je podle něj odpovědnost.

Více článků

Část 7: Kolemjdoucí s nadějí – První záblesk probuzení

Hledání pravdy, svobody a lidského potenciálu

I moudří zůstávají žáky: Úvaha inspirovaná Zdeňkem Svěrákem

Když se vesmír poprvé zeptal „Proč?“

Skrytá moudrost symbolů: Jak lidstvo po staletí mapovalo neviditelné vzorce života

Francouzský výraz déjà vu znamená doslova „již viděné“. Samotný zážitek je však mnohem zvláštnější, než tento překlad naznačuje. Člověk většinou nevzpomíná na konkrétní událost. Nedokáže říci: „Ano, tohle se stalo před pěti lety na tomto místě.“ Přesto má několik sekund mimořádně silný pocit, že přítomný okamžik už někdy existoval. A právě tento rozpor dělá z déjà vu jednu z nejpozoruhodnějších zkušeností lidského vědomí.

Když přítomnost působí jako vzpomínka

Vědecké vysvětlení déjà vu se dnes soustředí především na mechanismy paměti a pocitu známosti. Paměť totiž není jediný systém. Jednou věcí je něco skutečně vybavit – například vzpomenout si na místo, lidi nebo okolnosti určité události. Jinou schopností je samotný pocit známosti. Můžeme například někoho potkat a okamžitě cítit: „Toho člověka znám,“ přestože si nejsme schopni vzpomenout odkud.

Právě podobný rozpor může vzniknout při déjà vu.

Výzkum rozlišuje mezi skutečným vybavením vzpomínky a pouhým signálem familiarity – tedy známosti. Jedna z významných hypotéz předpokládá, že během déjà vu vznikne signál známosti bez odpovídající vzpomínky. Mozek nám tedy sděluje „znám to“, zatímco zároveň víme, že bychom současnou situaci znát neměli. OUP Academic. Právě tento konflikt může vytvářet onen zvláštní až téměř snový pocit.

Mozek ví, že něco nesedí

Na déjà vu je pozoruhodné ještě něco. Nejde jednoduše o falešnou vzpomínku. Kdybychom byli skutečně přesvědčeni, že jsme danou situaci zažili, nebylo by na ní nic zvláštního. Déjà vu ale obsahuje současně dva protichůdné vjemy:

„Znám to.“

a současně:

„Ale vím, že bych to znát neměl.“

Právě konflikt mezi novostí situace a pocitem její známosti je jedním z důležitých vodítek při vědeckém zkoumání tohoto jevu. Výzkum spojuje mechanismy déjà vu zejména s oblastmi mediálního spánkového laloku, které se podílejí na paměti, rozpoznávání a vyhodnocování známosti. Některé teorie předpokládají nesoulad mezi strukturami vytvářejícími pocit známosti a systémy, které určují kontext konkrétní vzpomínky. DOI

Moderní neurologické studie zároveň ukazují, že důležitou roli mohou hrát oblasti kolem hipokampu a rhinalní kůry, tedy struktury úzce propojené s fungováním epizodické paměti. ScienceDirect To je vědecká rovina. Jenže lidská zkušenost nabízí ještě jednu otázku.

Co když déjà vu není poruchou, ale upozorněním?

Představme si na chvíli život jako železniční síť. Vlak přijíždí k výhybce. Před ním se nacházejí dvě možné cesty. Jakmile výhybkou projede, pokračuje pouze po jedné z nich. Druhá kolej však fyzicky nezmizela, pouze jsme se po ní nevydali.

Podobně můžeme uvažovat o lidském životě. Každý okamžik obsahuje množství možných pokračování. Uděláme rozhodnutí, někam přijdeme, s někým se setkáme, něčemu řekneme ano a něčemu jinému ne. Jedna možnost se stane naší skutečností. Co se ale stane s ostatními?

Z hlediska běžného života jednoduše zůstaly nerealizovanými možnostmi. Z filozofického hlediska je však možné položit mnohem odvážnější otázku:

Je realita jedinou přímkou, nebo spíše stromem možností?

Strom místo časové přímky

Čas si obvykle představujeme takto:

minulost → přítomnost → budoucnost

Co když je ale vhodnější jiný obraz?

Strom.

Z jednoho kmene vyrůstají větve a z nich další větve. Každé rozhodnutí, náhoda nebo setkání otevírá nové pokračování.

Pak by život nevypadal jako jediná kolej, ale spíše jako:

současnost → několik možností → další možnosti → další větvení

Na tomto místě se dostáváme mimo oblast toho, co je v současnosti možné vědecky potvrdit. Neexistuje přesvědčivý vědecký důkaz, že déjà vu představuje přechod mezi různými časovými liniemi nebo paralelními realitami. Jako filozofická hypotéza je však tato představa mimořádně zajímavá.

Déjà vu jako okamžik výhybky

Zkusme tedy pracovní myšlenkový experiment. Co kdyby déjà vu vznikalo ve chvíli, kdy se naše zkušenost dostane do jakéhosi bodu větvení? Nešlo by nutně o cestování mezi světy. Mohlo by jít spíše o změnu směru pozornosti.

Představme si, že existuje více potenciálních pokračování událostí, ale naše vědomí může bezprostředně prožívat pouze jedno. Výhybka by potom nebyla změnou existence, ale změnou pozornosti vědomí. A déjà vu? Mohlo by být pocitem vznikajícím právě v okamžiku tohoto přesměrování. Nikoli důkazem jiné reality, ale jakousi subjektivní ozvěnou změny.

Možná neslyšíme výhybku. Možná slyšíme její ozvěnu

Existuje ale ještě zajímavější varianta této hypotézy. Představme si dvě větve stromu, které jsou zpočátku téměř totožné. Určitou dobu se na nich dějí velmi podobné věci. Teprve později se jejich další vývoj výrazně oddělí.

Pak by déjà vu nemuselo znamenat:

„Právě jsem přešel na jinou větev.“

Mohlo by znamenat:

„Tento okamžik je společný více možným pokračováním.“

A pocit známosti by byl jakýmsi subjektivním překryvem těchto možností. Je to spekulace, která však vede k překvapivě zajímavé otázce:

Co se děje po déjà vu?

Možná jsme se totiž příliš dlouho soustředili na samotný pocit. Člověk pocítí známý záchvěv, několik sekund o něm přemýšlí a pokračuje dál. Co kdyby ale bylo zajímavější sledovat hodiny nebo dny po tomto okamžiku?

Následovalo důležité rozhodnutí?

Setkání?

Nečekaná změna plánu?

Telefonát?

Nápad?

Odmítnutí určité možnosti?

Událost, jejíž význam jsme pochopili až mnohem později?

Pokud má metafora výhybky nějakou hodnotu, možná bychom stopu nehledali před déjà vu, ale za ním.

Proč jsme déjà vu možná silněji vnímali jako děti

Mnozí lidé zároveň popisují, že podobné zážitky prožívali častěji nebo intenzivněji v mladším věku. Současná data skutečně naznačují souvislost výskytu běžného déjà vu s věkem – jeho výskyt má s rostoucím věkem tendenci klesat. Systematický přehled publikovaný v roce 2024 navíc uvádí, že typická epizoda nejčastěji trvá jen několik sekund. Frontiers

To můžeme interpretovat neurologicky. S věkem se mění paměť, množství životních zkušeností i způsob, jakým mozek vyhodnocuje nové situace. Existuje však ještě druhá, mnohem osobnější možnost. Možná dítě svět pozoruje jinak.

Dospělý člověk současně plánuje, pracuje, vyhodnocuje problémy, kontroluje telefon, přemýšlí o minulosti a připravuje budoucnost. Jeho pozornost je rozdělená. Dítě může být mnohem intenzivněji ponořeno do právě probíhajícího okamžiku. Možná tedy během dětství není déjà vu nutně častější; možná jen dokážeme lépe zachytit jeho příchod

Možná nebylo více výhybek. Jen jsme lépe slyšeli jejich cvaknutí.

Pozornost může být skutečným klíčem

Právě zde se vědecká a sebepoznávací rovina překvapivě přibližují. Nemusíme věřit v paralelní reality, abychom si všimli něčeho důležitého: kvalita našeho prožívání závisí na kvalitě naší pozornosti.

Denně kolem nás proběhne obrovské množství vjemů. Jen nepatrnou část skutečně vědomě zaznamenáme. Čím automatizovanější život vedeme, tím více času můžeme strávit nikoli přímým prožíváním světa, ale přemýšlením o něm. Déjà vu pak může mít ještě jeden význam. Na několik sekund nás totiž dokonale zastaví, že neřešíme zítřejší schůzku ani včerejší problém. Jsme absolutně přítomni.

A ptáme se:

Co se právě stalo?

Malý experiment se sebou samým

Nemusíme se rozhodnout, zda je déjà vu neurologickou zvláštností, nebo něčím hlubším. Můžeme ho jednoduše pozorovat, a až se objeví příště, není třeba ho vysvětlovat.

Stačí si poznamenat několik věcí:

• kde jsme byli,
• co jsme právě dělali,
• na co jsme několik sekund předtím mysleli,
• jakou emoci jsme cítili,
• zda jsme stáli před nějakým rozhodnutím,
• a co zajímavého následovalo během dalších hodin či dnů.

Po několika zkušenostech můžeme hledat opakující se vzorce. Je však důležité nepodlehnout opačné pasti: lidský mozek je mimořádně dobrý v hledání souvislostí také tam, kde vznikly náhodně. Proto je lepší nejprve zaznamenávat a teprve později interpretovat.

Co nám tedy déjà vu skutečně říká?

Možná pouze to, že lidská paměť není dokonalý archiv. Možná nám na okamžik umožní pocítit rozdíl mezi vzpomínkou a pocitem známosti, nebo nám zároveň připomíná něco mnohem obecnějšího, že naše zkušenost světa nevzniká pouze z toho, co existuje kolem nás. Vzniká také z toho, čemu věnujeme pozornost.

Z vědeckého hlediska nemáme důvod tvrdit, že při déjà vu přecházíme mezi paralelními světy. Z filozofického pohledu ale zůstává otevřená fascinující otázka: Je život jednou předem existující cestou – nebo stromem možností, na kterém každým okamžikem vznikají nové větve?

Možná nikdy neuvidíme celý strom. Vidíme pouze větev, po které právě jdeme a čas od času se stane něco zvláštního. Na několik sekund máme pocit, že tu cestu už známe. A právě tehdy stojí za to se zastavit a věnovat pozornost tomu, kam vede dál.

Zdroje a další čtení:
Josef Spatt: Déjà Vu: Possible Parahippocampal Mechanisms, The Journal of Neuropsychiatry and Clinical Neurosciences, 2002.
Bartolomei et al.: What déjà vu and the “dreamy state” tell us about episodic memory networks, Clinical Neurophysiology, 2022.
Bennett L. Schwartz, Anne M. Cleary: Tip-of-the-Tongue States, Déjà Vu Experiences, and Other Odd Metacognitive Experiences, Oxford Handbook of Metamemory.
Andrew P. Yonelinas et al.: Recognition Memory: The Role of Recollection and Familiarity, Oxford Handbook of Human Memory, 2024.
Neural Mechanisms of Familiarity, Oxford Handbook of Human Memory, 2024.

Poznámka redakce:

Naše pasáže o výhybce, stromu možností, přesměrování pozornosti a případném překryvu různých větví reality nejsou závěrem těchto studií. Jsou naší filozofickou hypotézou, kterou stavíme vedle vědeckého vysvětlení.

Více článků

Jak dochází k podvodům a zpronevěrám na univerzitě? Promluvil odvážný bývalý děkan

Mocní vždy pracují sami pro sebe: Odkaz Jana Amose Komenského v moderní době

Národní očkovací strategie: vypořádané připomínky, které nikdo neviděl

Síla občanského hlasu: Proč je důležité zajímat se o dění kolem nás

Nejslavnější historická spiknutí a jejich vliv na světové dějiny

Výpověď člověka zevnitř otevírá nepříjemnou otázku: Co když problémem není jedna kauza, ale způsob, jakým se v Evropě přesouvá moc?

Rozhovor s Frédéricem Baldanem lze poslouchat několika způsoby. Jako příběh člověka, který se dostal do konfliktu s evropskými institucemi. Jako obžalobu způsobu, jakým Evropská komise nakládala s transparentností během pandemie. Jako kritiku lobbyingu. Nebo jako velmi ostré varování před digitalizací a centralizací Evropské unie.

Nejzajímavější je však ještě jiný pohled. Baldan není pouze komentátor stojící mimo systém. V minulosti se profesionálně pohyboval v bruselském lobbyingovém prostředí a zabýval se vztahy mezi Evropou a Čínou. Tvrdí tedy, že některé mechanismy, před nimiž dnes varuje, pozoroval zevnitř. To samozřejmě neznamená, že jeho závěry jsou automaticky pravdivé.

Jeho nejzávažnější obvinění musí být dokazována stejně přísně jako obvinění kohokoli jiného. Jenže výpověď člověka, který systém osobně poznal a následně se s ním dostal do právního konfliktu, nelze odbýt pouze proto, že jeho závěry jsou nepříjemné. Je třeba položit jinou otázku: Co když má alespoň v části své diagnózy pravdu? A především: Co by to znamenalo pro Českou republiku?

Nejdůležitější téma rozhovoru možná vůbec není Pfizer

Na povrchu je ústředním tématem Baldanova příběhu kauza komunikace Ursuly von der Leyenové s generálním ředitelem Pfizeru Albertem Bourlou. Během pandemie probíhala jednání o obrovských dodávkách vakcín. Předsedkyně Evropské komise s Bourlou komunikovala prostřednictvím textových zpráv a následně vznikl spor o přístup k této komunikaci.

Baldan na tomto příběhu staví podstatnou část své kritiky. Ale možná je důležitější něco jiného. Představme si, že na chvíli úplně odložíme otázku, zda Baldanova podezření z korupce obstojí. Zůstává principiální otázka: Jakou možnost kontroly má občan, pokud se zásadní rozhodování odehrává prostřednictvím komunikace, kterou později nelze veřejně přezkoumat?

To není otázka pouze pro Brusel. Je to otázka také pro Prahu. Česká republika předala část rozhodovacích pravomocí evropské úrovni. To je součást našeho členství v EU. Čím významnější jsou však rozhodnutí přijímaná na této úrovni, tím důležitější je možnost zjistit, kdo rozhodnutí připravoval, s kým komunikoval, na základě jakých podkladů a v čím zájmu jednal. Pokud tato kontrola nefunguje, problém není jen „evropský“. Důsledky evropských rozhodnutí dopadají přímo na české občany.

Baldan popisuje svět, který běžný občan nevidí

Jednou z nejpozoruhodnějších částí rozhovoru není covid ani Pfizer. Je jí Baldanův popis bruselského lobbyingu. Jeho zkušenost lze shrnout jednoduše: Vliv nezačíná hlasováním. Vliv začíná přístupem.

Kdo se dostane na správnou konferenci?

Kdo zná úředníka připravujícího legislativu?

Kdo může zavolat člověku z kabinetu eurokomisaře?

Kdo má prostředky zaměstnat profesionální právníky, analytiky a lobbisty?

A kdo dokáže sledovat legislativní proces několik let předtím, než se o výsledném nařízení dozví běžný občan?

Baldan popisuje Brusel jako prostředí, kde profesionální sítě vytvářejí úplně jinou úroveň přístupu k politické moci, než jakou má běžný Evropan. Pokud je tato diagnóza alespoň částečně správná, pro Českou republiku z ní plyne zásadní problém. Malá nebo středně velká česká firma nemá stejné možnosti jako nadnárodní korporace. Český živnostník nemá v Bruselu tým právníků. Rodina vlastnící dům na Vysočině nemá profesionálního lobbistu. Český občan zpravidla nezačne sledovat evropský legislativní návrh tři roky před jeho účinností. Jeho důsledky pozná často až tehdy, když se promítnou do českého zákona, ceny služby, podnikatelské povinnosti nebo jednání úřadu. A právě zde vzniká demokratická asymetrie.

Ti, kteří mají největší kapacitu ovlivňovat vznik pravidel, nemusí být totožní s těmi, kteří následně nesou jejich náklady.

Co když se demokracie neposouvá diktaturou, ale vzdáleností?

Baldan používá velmi silná slova. Hovoří o diktatuře, ztrátě svobody a systému, který se podle něj stále více podobá mechanismům známým z Číny. Takové srovnání vyžaduje velkou opatrnost. Evropská unie není Čína. Členské státy EU mají pluralitní politické systémy, volby, soudy, opoziční strany a rozsáhlá základní práva. Baldanova výpověď však otevírá subtilnější problém. Demokratický deficit nemusí vzniknout pouze zrušením voleb.

Může vznikat také rostoucí vzdáleností mezi člověkem, který nese důsledky rozhodnutí, a institucí, která pravidlo vytváří. Český občan může odvolat českou vládu ve volbách.

Mnohem obtížnější je však zjistit, kdo konkrétně nese politickou odpovědnost za technické evropské pravidlo, které vznikalo několik let mezi Evropskou komisí, pracovními skupinami, členskými státy, Evropským parlamentem, odbornými organizacemi a lobbyingovými strukturami. Právě tato rozptýlená odpovědnost může být problémem sama o sobě. Každý se na rozhodnutí podílel. A proto nakonec nemusí být jasné, kdo za něj skutečně odpovídá.

Česká republika jako vykonavatel rozhodnutí, která sama nevytvořila?

Baldan v rozhovoru opakovaně tvrdí, že národní parlamenty mají menší skutečnou moc, než si občané myslí. Ikdyž v současnosti si Česká vláda a Parlament si zachovávají rozsáhlé pravomoci a česká vláda se prostřednictvím Rady EU podílí také na evropském rozhodování, Baldan rozporuje skutečné uplatňování moci Evropské komise.

Jeho argument vede k legitimní otázce. Kolik politických rozhodnutí, která Češi považují za česká, ve skutečnosti vzniklo o několik úrovní výše? Občan pak může nadávat českému ministrovi za pravidlo, jehož základ vznikl v evropské legislativě. Český ministr může odpovědět, že pouze plní evropské závazky. Evropská instituce zase může říci, že pravidlo schválily členské státy. A odpovědnost se začne pohybovat v kruhu.

Pro demokratický systém je přitom zásadní jednoduchá věc: Občan musí být schopen zjistit, kdo rozhodl. Jinak postupně ztrácí schopnost moc prostřednictvím voleb kontrolovat.

Covid jako zkouška infrastruktury

Baldan věnuje značnou část rozhovoru období pandemie. Jeho medicínská tvrzení je nutné posuzovat odděleně a podle medicínských důkazů. Politická otázka, kterou otevírá, je však širší.

Pandemie ukázala, že během krizové situace lze během krátké doby vytvořit rozsáhlou digitální infrastrukturu schopnou ověřovat určitou vlastnost občana a na základě výsledku ovlivnit jeho přístup k některým aktivitám. V případě covidu šlo o zdravotní status a certifikáty.

Baldan se ptá: Co když se jednou podobný technologický princip použije k jinému účelu? To je mnohem důležitější otázka než spor o jednu aplikaci. Technologie sama totiž není demokratická ani autoritářská. Rozhodující je, kdo ji ovládá, jaká data propojuje, za jakých podmínek ji lze použít a zda občan může její použití odmítnout.

Digitální identita: pohodlí, nebo budoucí infrastruktura moci?

Právě zde se Baldanova zkušenost s Čínou dostává do centra rozhovoru. Hovoří o evropské digitální identitě, elektronických podpisech, elektronickém doručování, elektronické fakturaci a digitálních platbách. Každý z těchto nástrojů má sám o sobě praktické využití. Digitální identita může zjednodušit komunikaci s úřady. Elektronická fakturace může snížit administrativu. Digitální podpis může občanovi ušetřit cestu na úřad. Problém podle Baldana nevzniká existencí jednotlivých nástrojů. Vzniká jejich propojením.

Představme si hypotetickou situaci, kdy je prostřednictvím jedné digitální identity propojena identifikace občana, komunikace se státem, zdravotní údaje, některé finanční služby, elektronické dokumenty a další veřejné systémy. Technologicky vzniká mimořádně mocná infrastruktura. To znamená, že otázka ochranných pojistek přestává být akademickou debatou.

Co by to znamenalo pro Čecha?

Pro Českou republiku by zásadní otázka neměla znít:

„Věříme Evropské unii?“

Stejně tak by neměla znít:

„Nevěříme Evropské unii?“

Instituce se nemají stavět na důvěře v konkrétní lidi. Mají být stavěny tak, aby odolaly i člověku, kterému důvěřovat nelze. Proto by správná otázka měla znít:

Jaké technické a právní pojistky zabrání tomu, aby dnešní pohodlný digitální systém mohl být zítra použit jako systém podmiňování občanských práv? Může být digitální identita dobrovolná? Lze fungovat i bez ní? Kdo smí jednotlivé databáze propojit? Kdo rozhoduje o účelu jejich použití? Existuje právo na nedigitální alternativu? Může být přístup k základní službě podmíněn použitím digitální identity? Jak dlouho se uchovávají data? Může stát sledovat historii jejich použití? Může být jednou technicky propojena identita s digitální měnou nebo jinými finančními nástroji?

A hlavně: Kdo může tato pravidla změnit za deset nebo dvacet let?

To jsou otázky, které by měla Česká republika řešit ještě předtím, než se technologie stane neoddělitelnou součástí každodenního života.

Nejde o to, zda věříme dnešní vládě

Jednou z největších chyb při debatě o digitální moci je hodnotit systém podle lidí, kteří jej právě spravují, protože vlády se mění. Technologická infrastruktura a její zneužitelnost však zůstává. Demokratická společnost proto musí vytvářet pravidla nikoli pro nejlepší možnou vládu, ale také pro tu nejhorší, která může v budoucnosti legálně získat moc. Pokud určitá infrastruktura umožňuje rozsáhlou kontrolu občana, otázkou není pouze to, zda ji současní představitelé chtějí využít. Otázkou je, zda ji někdo v budoucnu využít může.

Bankovní účet jako součást občanské existence

Právě proto je znepokojivá další část Baldanova příběhu. Tvrdí, že po letech bezproblémového bankovního vztahu začaly dvě banky ukončovat jeho účty a vztahy zasáhly také některé účty spojené s jeho podnikáním či rodinou. Baldan to interpretuje jako odvetu za své aktivity. Proto Jeho svědectví otevírá otázku, která je relevantní bez ohledu na příčinu jeho konkrétního případu. Je v moderní společnosti bankovní účet ještě soukromá služba, nebo už fakticky představuje základní infrastrukturu občanského života?

Bez účtu je obtížné dostávat mzdu, podnikat, platit některé služby nebo fungovat v digitalizované ekonomice. Čím více se společnost zbavuje hotovosti, tím větší moc získává ten, kdo rozhoduje o přístupu k digitálním finančním službám. Pro Českou republiku je proto zásadní otázka, zda občan může být fakticky vyřazen z ekonomického života bez transparentního důvodu a účinné možnosti obrany.

Nejnebezpečnější systém nemusí nic zakazovat

To je možná nejzajímavější myšlenka, kterou lze z Baldanova rozhovoru vyvodit. Moderní systém kontroly nemusí říkat: „Nesmíš.“ Může říkat: Nemusíme vám poskytovat tuto službu, protože účet vyžaduje dodatečné ověření.

Člověk formálně nemusí být vězněn ani umlčen. Pouze postupně ztrácí možnost normálně fungovat. Právě v tomto bodě Baldan nachází paralelu se zkušenostmi, které podle svých slov poznal v Číně.

Jeho srovnání Evropy s Čínou lze odmítnout jako příliš vyhrocené. Otázku, kterou otevírá, však odmítnout tak snadno nelze: Kolik základních životních funkcí jsme ochotni vložit do digitálních systémů, než začneme požadovat mimořádně silné pojistky proti jejich zneužití?

Co by Baldanova diagnóza znamenala pro českou suverenitu?

Suverenita se často chápe jako vlajka, měna, hranice nebo formální pravomoci státu. V digitálním století ale může mít úplně jinou podobu. Kdo kontroluje identitu občana? Kdo vytváří pravidla digitálních plateb? Kdo spravuje klíčové databáze? Kdo rozhoduje o energetických, environmentálních nebo finančních povinnostech? Kdo stanovuje technické standardy, které český stát následně implementuje? A má Česká republika reálnou možnost některý systém odmítnout, pokud dospěje k názoru, že ohrožuje práva jejích občanů? Pokud ne, potom debata o suverenitě už není pouze debatou o zákonech. Je debatou o infrastruktuře.

Malý stát potřebuje transparentnost více než velký

Pro Českou republiku je zde ještě jeden specifický problém. Jsme země s přibližně jedenácti miliony obyvatel uprostřed mnohem většího evropského trhu. Nemáme ekonomickou sílu Německa nebo geopolitickou váhu Francie. Právě proto může být pro malou zemi mimořádně důležité, aby evropský systém fungoval podle jasných a kontrolovatelných pravidel. Pokud rozhoduje právo, transparentnost a rovný přístup, malý stát může být relativně dobře chráněn. Pokud by však skutečný vliv stále více závisel na osobních kontaktech, lobbyingových sítích a přístupu k rozhodujícím lidem, menší státy a jejich občané by mohli být strukturálně znevýhodněni.

Baldanův příběh je proto pro Česko zajímavý i bez přijetí jeho nejradikálnějších závěrů.

A co když se Baldan mýlí?

I tuto otázku musíme položit. Je možné, že Baldan interpretuje jednotlivé události jako součást jednoho systému, přestože spolu přímo nesouvisejí. Je také možné, že evropská digitální identita zůstane pouze praktickým technologickým nástrojem a nikdy nebude použita k politickému podmiňování občanských práv. Jenže demokratická kontrola nemá fungovat pouze tehdy, když kritik dokáže předem, že má pravdu. Jejím účelem je umožnit společnosti zjistit, zda pravdu má.

Skutečným testem není Baldan. Je jím reakce institucí

Právě zde se celý rozhovor dostává k možná nejdůležitějšímu bodu. Demokratická instituce se nepozná podle toho, že nikdy není obviněna. Pozná se podle toho, jak reaguje, když obviněna je.

Dokáže zveřejnit dokumenty?

Dokáže vysvětlit rozhodovací proces?

Dokáže doložit, kdo měl jakou pravomoc?

Existuje nezávislá kontrola?

Může občan rozhodnutí napadnout?

Dostane srozumitelné odůvodnění?

Existuje soud, před kterým mají občan a instituce skutečně rovné postavení?

Pokud ano, může být i velmi závažné obvinění vyvráceno a důvěra obnovena. Pokud ne, vzniká něco mnohem nebezpečnějšího než jeden politický skandál: nedůvěra v samotný systém.

Co z toho plyne pro Českou republiku

Česká debata by se proto neměla omezit na otázku, zda jsme „pro EU“, nebo „proti EU“. To je příliš jednoduché. Mnohem podstatnější je požadovat, aby jakákoli moc – česká i evropská – zůstávala kontrolovatelná.

Česká republika má zájem na evropské spolupráci, společném trhu i stabilním právním prostředí. Stejně legitimní je však požadavek, aby další integrace nebyla doprovázena oslabováním transparentnosti, demokratické odpovědnosti nebo možnosti občana odmítnout nepřiměřený zásah. Baldan ve svém rozhovoru předkládá velmi temnou interpretaci směru, kterým se Evropa ubírá. Nemusíme přijmout všechny jeho závěry, abychom otázky brali s pochmurnou myslí. Jde o obecnější otázku, která bude pro Českou republiku v příštích desetiletích stále důležitější: Kolik moci jsme ochotni předat systému, kterému už jako jednotlivci nerozumíme a který nedokážeme sami kontrolovat?

Digitalizace může občana osvobodit od byrokracie. Může ale také vytvořit bezprecedentní možnost jeho kontroly. Evropská integrace může malému státu poskytovat ochranu a sílu. Může ale také vzdálit rozhodování od člověka, který nese jeho důsledky. Lobbying může politikům poskytovat odborné informace. Může ale také vytvořit svět, v němž mají největší vliv ti, kteří si přístup k moci mohou dovolit. Rozdíl mezi těmito možnostmi nevytváří technologie ani instituce samy. Vytvářejí jej pravidla, transparentnost, kontrola a možnost říci ne. A právě proto stojí Baldanova výpověď za pozornost. Ne jako rozsudek nad Evropou. Ale jako varování člověka, který tvrdí, že určitou část tohoto systému poznal zevnitř – a který nás nutí položit otázku, již bychom si měli klást ještě předtím, než bude odpověď určovat někdo jiný: Kdo bude v digitální Evropě kontrolovat ty, kteří získají možnost kontrolovat nás?

Obsahový přepis rozhovoru s Frédéricem Baldanem

Velmi podrobný nedoslovný přepis rozhovoru s Frédéricem Baldanem

00:00–03:10 — Úvod do případu

Moderátor:
Na začátku vítá Frédérica Baldana a říká, že rozhovor se bude týkat několika rozsáhlých témat – Evropské unie, covidu, lobbyingového prostředí a Baldanových současných aktivit.

Představuje jej jako bývalého evropského lobbistu se zkušenostmi se vztahy mezi Evropskou unií a Čínou a jako člověka, který se později dostal do otevřeného konfliktu s evropskými institucemi.

Připomíná okolnosti takzvané kauzy SMS zpráv. Během pandemie komunikovala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová s generálním ředitelem společnosti Pfizer Albertem Bourlou v období, kdy probíhala jednání o rozsáhlých dodávkách vakcín.

Později se novináři snažili získat přístup k této komunikaci. Způsob, jakým Evropská komise žádosti vyřizovala, vyvolal spor o transparentnost.

Moderátor připomíná také kritiku ze strany evropského ombudsmana a následný soudní vývoj týkající se přístupu k požadovaným dokumentům.

Poté přechází přímo k Baldanovi.

Vysvětluje, že Baldan šel ještě dál než novináři žádající o informace a podnikl právní kroky proti von der Leyenové. Vznášel závažná podezření týkající se korupce, střetu zájmů a nakládání s veřejnými dokumenty.

Současně moderátor výslovně upozorňuje, že tato obvinění nebyla soudem prokázána a Baldanův belgický případ zaznamenal významný právní neúspěch.

Dodává, že Baldan dnes celou věc interpretuje jako součást mnohem širšího problému. Podle Baldana pandemie odkryla způsob fungování politické moci, lobbyingu a demokratické kontroly v Evropě.

Moderátor také představuje hlavní tezi, která dala rozhovoru název: Baldan po zkušenostech s Čínou tvrdí, že v Evropě pozoruje vznik digitálních mechanismů, které mu některými vlastnostmi připomínají čínský model kontroly.

Moderátor říká, že nechce zůstat u sloganů. Chce po Baldanovi důkazy a vysvětlení toho, jak podle jeho zkušenosti moc v EU skutečně funguje.

03:10–05:15 — „Ten příběh ještě pokračuje“

Moderátor:
Říká, že část českých a slovenských diváků už Baldanův příběh zná ze sociálních sítí nebo jeho předchozích vystoupení, pro jiné však bude nový.

Ptá se, jak Baldan vnímá situaci, kdy při každém rozhovoru znovu poslouchá rekapitulaci vlastního příběhu. Zajímá ho, zda ho to už frustruje, nebo naopak motivuje.

Frédéric Baldan:
Odpovídá, že hlavním důvodem, proč mu opakování příběhu nevadí, je skutečnost, že případ podle něj stále není uzavřen.

Nechápe ho jako něco, co se stalo v minulosti a skončilo. Podle něj stále vznikají nové kapitoly.

Připomíná například aktivity novinářů a evropského ombudsmana v otázce transparentnosti Komise.

Následně říká, že chce upřesnit moderátorovo tvrzení, že soud neprokázal trestnou činnost.

Podle Baldana je totiž potřeba rozlišovat mezi tím, že něco nebylo soudem prokázáno, a tím, zda podle něj existují důkazy.

Začíná proto popisovat své trestní podání.

05:15–06:50 — Vyšetřující soudce a policie

Baldan:
Říká, že trestní oznámení podal přímo vyšetřujícímu soudci v Belgii.

Zdůrazňuje, že soudce se případem podle něj skutečně začal zabývat a pověřil policii vyšetřovacími úkony.

Baldan to označuje za významný moment, protože případ se tím podle něj dostal z roviny politických tvrzení do roviny formálního vyšetřování.

Tvrdí, že policie následně připravila mimořádně rozsáhlý materiál o přibližně tisíci stranách.

Podle Baldanovy interpretace obsahuje tento materiál velmi závažné skutečnosti týkající se von der Leyenové a Bourly.

Zároveň uznává:

Soud jejich trestnou činnost neprokázal.

Okamžitě však dodává, že podle něj problém neleží v nedostatku důkazů. Tvrdí, že problémem byl další procesní vývoj.

06:50–08:20 — Vstup evropského žalobce

Baldan:
Popisuje zapojení Úřadu evropského veřejného žalobce, tedy EPPO.

Podle jeho verze se EPPO pokusil převzít věc a zasáhnout do probíhajícího procesu.

Baldan považuje tento zásah za zásadní problém a zpochybňuje jeho právní základ.

Tvrdí, že od tohoto okamžiku se těžiště celé kauzy změnilo.

Jeho hlavní argument zní: on podle svého názoru nepotřebuje hledat další důkazy, ale potřebuje možnost předložit existující materiály soudu, který bude podle něj skutečně nezávislý.

Právě absenci takové možnosti považuje za největší selhání.

08:20–10:00 — Kdo je poškozený korupcí?

Baldan:
Přechází k otázce procesního postavení žalobců.

Popisuje soudní argumentaci, podle níž musel prokázat vlastní osobní újmu.

Baldan tento přístup odmítá.

Pokud by například korupční jednání poškodilo veřejné finance, argumentuje, že veřejné peníze pocházejí od občanů a daňových poplatníků.

Proto podle něj nedává smysl říci občanovi, že nebyl poškozen, protože škodu utrpěl stát.

Podobně přistupuje k právu na transparentnost.

Tvrdí, že pokud občanovi není umožněn přístup k veřejným dokumentům, na které má podle práva nárok, je tím dotčeno jeho vlastní základní právo.

Podle něj tedy není správné tvrdit, že občan neutrpěl žádnou osobní újmu.

10:00–11:40 — Požadavek na dočasné odstoupení von der Leyenové

Baldan:
Vysvětluje, že v určité fázi požadoval, aby Ursula von der Leyenová během řízení nemohla pokračovat ve své funkci.

Jeho argument nebyl pouze trestněprávní.

Tvrdí, že člověk v takto významném postavení musí splňovat velmi vysoké požadavky na integritu a nezávislost.

Podle Baldana vznikl problém už samotnou skutečností, že proti ní probíhal závažný právní spor.

Zmiňuje interní etická či institucionální pravidla, která podle jeho interpretace jeho požadavek podporovala.

Soud však jeho argumentaci nepřijal.

Baldan tento výsledek považuje za další doklad toho, že soudy podle něj odmítaly řešit podstatu jeho argumentů.

11:40–13:10 — Setkání se soudcem

Baldan:
Vypráví o pozdějším setkání na odborné akci, které se účastnil také soudce spojený s evropskou justicí.

Baldanův právní zástupce tam položil obecnější otázku týkající se základních práv a újmy.

Podle Baldanova vyprávění soudce veřejně připustil právní princip, který Baldan považoval za slučitelný se svou vlastní argumentací.

Baldan v tom vidí rozpor mezi tím, co evropská justice podle něj uznává v obecné rovině, a tím, jak bylo rozhodnuto v jeho konkrétní věci.

Z toho vyvozuje velmi tvrdý závěr, že právní principy podle něj nejsou uplatňovány konzistentně.

13:10–14:40 — Automatické mazání zpráv

Baldan:
Přechází zpět k SMS a elektronické komunikaci.

Tvrdí, že díky právním krokům získal informace o tom, jak kancelář předsedkyně Evropské komise s komunikací zacházela.

Zmiňuje používání aplikace Signal a nastavení umožňující automatické mazání zpráv.

Podle Baldana je problematické vysvětlení, že archivovány mají být pouze zprávy považované za důležité.

Namítá, že při automatickém mazání může být obtížné zpětně určit, které zprávy měly veřejný význam a měly být zachovány.

Právě způsob archivace považuje za klíčovou součást celé kauzy.

14:40–16:20 — Peter Piot a další komunikace

Baldan:
Uvádí další příklad: komunikaci s Peterem Piotem.

Popisuje jej jako odborníka, který působil v poradní roli pro Evropskou komisi, a současně upozorňuje na jeho vazby na Nadaci Billa a Melindy Gatesových.

Baldan zpochybňuje, zda bylo správné označovat takovou osobu za zcela nezávislého poradce.

Tvrdí také, že von der Leyenová s Piotem komunikovala prostřednictvím textových zpráv.

Tento příklad používá k širší kritice způsobu, jakým Komise rozlišovala mezi důležitou a nedůležitou komunikací.

Podle něj totiž nejde pouze o jednu sérii zpráv s Albertem Bourlou, ale o obecnější otázku evidence komunikace předsedkyně Komise.

16:20–18:00 — Telefon a veřejná data

Baldan:
Tvrdí, že data z telefonu byla odstraněna a zařízení bylo následně předáno dál.

Vadí mu především údajný nedostatek dohledatelné dokumentace o tom, co přesně se s přístrojem stalo.

Z jeho pohledu mohlo jít o zařízení obsahující veřejně relevantní informace.

Celou věc proto interpretuje jako problém správy veřejných dokumentů.

Znovu spojuje tuto otázku se svým požadavkem, aby von der Leyenová během právního řízení nevykonávala funkci s pravomocemi, které by podle něj mohly mít dopad na samotnou kauzu.

18:00–20:30 — Moderátor: Jak mohla pokračovat ve funkci?

Moderátor:
Přerušuje Baldana a říká, že se k jednotlivým tématům postupně vrátí.

Ptá se na další věc, která podle něj překvapila část veřejnosti: jak mohla být Ursula von der Leyenová znovu jmenována do čela Evropské komise, když už byla veřejně známá kontroverze kolem SMS?

Zajímá ho, zda byl postup podle Baldana v souladu s evropským právem.

Baldan:
Začíná vysvětlovat své právní kroky vůči Evropské lidové straně.

Tvrdí, že před rozhodováním upozorňoval evropské představitele na probíhající právní spor.

Podle něj měly být otázky integrity kandidátky při rozhodování zohledněny.

Odkazuje také na etická pravidla EPP.

Říká, že se pokusil prostřednictvím soudu přimět stranu, aby podle jeho interpretace respektovala vlastní pravidla.

20:30–23:30 — Spor s EPP

Baldan:
Popisuje průběh řízení s Evropskou lidovou stranou.

Tvrdí, že první fáze dopadla v jeho neprospěch navzdory tomu, že protistrana podle jeho popisu nebyla přítomna způsobem, jaký očekával.

Následně se odvolal.

Mluví o právním zastoupení EPP a upozorňuje na vazby právní kanceláře na lobbyingové prostředí.

Popisuje také spor o to, v jakém smyslu byla von der Leyenová kandidátkou EPP a v jakém smyslu kandidátkou navrženou Evropskou radou.

Baldan považuje argumentaci protistrany za účelovou.

Výsledek soudu interpretuje jako další politicky motivované rozhodnutí.

To je však jeho hodnocení; samotný neúspěch u soudu politickou motivaci neprokazuje.

23:30–25:30 — Ztráta akreditace

Baldan:
Vypráví o konferenci v Evropském parlamentu, které se účastnil společně s europoslankyní Michèle Rivasiovou.

Veřejně tam hovořil o svém požadavku na odchod von der Leyenové.

Tvrdí, že jen několik hodin poté následoval krok týkající se jeho akreditace a krátce nato o profesionální přístup přišel.

Baldan interpretuje těsnou časovou návaznost jako odvetu.

Později se k tématu akreditace vrací podrobněji.

25:30–28:20 — Proč je podle Baldana von der Leyenová politicky silná?

Baldan:
Přechází od právních argumentů k politickému vysvětlení.

Hovoří o dřívějším působení von der Leyenové v německé politice, o Mnichovské bezpečnostní konferenci a World Economic Forum.

Tvrdí, že právě vazby na významné mezinárodní a ekonomické struktury vysvětlují její silnou pozici.

Podle Baldana je podstatná schopnost Evropské komise ovlivňovat směřování obrovského množství veřejných prostředků.

Jako příklady uvádí zdravotnictví, evropské fondy a následně výdaje související s obranou a válkou na Ukrajině.

Z toho vyvozuje, že významné ekonomické skupiny mají zájem na kontinuitě vedení Komise.

Jde však o Baldanovu interpretaci motivů těchto aktérů; rozhovor nepředkládá důkaz, že právě takový mechanismus rozhodl o jmenování předsedkyně Komise.

28:20–31:00 — Moderátor chce vidět Brusel „za zavřenými dveřmi“

Moderátor:
Říká, že právě Baldanova zkušenost bývalého lobbisty je mimořádně zajímavá.

Žádá ho, aby na chvíli odložil oficiální slovník institucí a popsal, jak se v Bruselu skutečně vykonává moc.

Kdo se dostane k rozhodujícím lidem?

Kdo na ně působí?

Kdo naopak zůstává venku?

Baldan:
Odpovídá, že běžný člověk podle jeho zkušenosti součástí této „bubliny“ není.

První podmínkou je přístup.

Člověk musí znát lidi uvnitř a musí se dostávat na správné akce.

Podle Baldana existuje také silný tlak na přizpůsobení se převládajícímu institucionálnímu prostředí. Tvrdí, že člověk, který začne EU zásadně kritizovat, může postupně přicházet o pozvánky a kontakty.

31:00–33:30 — Jak může vypadat lobbying

Baldan:
Popisuje různé mechanismy vlivu.

Zvláštní pozornost věnuje „revolving doors“.

Úředník nebo politik může podle něj při rozhodování vědět, že po skončení veřejné kariéry může získat velmi dobře placené místo v soukromém sektoru.

Baldan tvrdí, že taková budoucí odměna může fungovat jako velmi obtížně dokazatelná forma korupční motivace.

Zmiňuje také VIP prostředí, společenské události, bezplatná pozvání a vytváření pocitu příslušnosti k elitní komunitě.

Současně ale připouští, že ne každý lobbying je korupce.

Organizace prosazující lidská práva či transparentnost také lobbuje.

Jeho výhrada směřuje hlavně k nerovnosti přístupu a zdrojů.

33:30–36:30 — Evropská komise a Parlament

Baldan:
Tvrdí, že skutečnou institucionální sílu má především Evropská komise.

Evropský parlament podle něj veřejnosti poskytuje dojem demokratického rozhodování, ale reálné možnosti europoslanců považuje za omezenější.

Argumentuje množstvím legislativy, o níž poslanci hlasují.

Podle něj není realistické očekávat, že jednotliví poslanci detailně prostudují všechna technická pravidla.

Z toho vyvozuje velký vliv Komise, úřednického aparátu a lobbyingu na výslednou podobu regulace.

36:30–39:00 — Když Komise financuje „občanskou společnost“

Baldan:
Upozorňuje na další mechanismus.

Některé nevládní organizace a zájmové skupiny získávají prostředky z veřejných evropských zdrojů.

Následně mohou tyto organizace prosazovat určitou politiku vůči evropským institucím.

Baldan se ptá, zda lze takový proces vždy označit za autentický tlak občanské společnosti „zdola“.

Podle jeho interpretace může někdy vzniknout kruh, v němž instituce financuje organizaci a poté se odkazuje na její požadavky jako na legitimaci vlastní politiky.

39:00–42:00 — OSN, WEF a agenda udržitelnosti

Baldan:
Přechází k nadnárodním organizacím.

Tvrdí, že některé evropské politické priority mají původ v programech OSN a dalších mezinárodních struktur.

Zmiňuje cíle udržitelného rozvoje, zelenou transformaci a World Economic Forum.

Podle jeho modelu se určitá agenda vytvoří na nadnárodní úrovni, Evropská komise ji převezme a následně se prostřednictvím evropských a národních předpisů dostává do života občanů.

Baldan tvrdí, že tento proces není skutečně demokratický, protože podle něj nevychází z požadavků občanů.

To je jeden z klíčových bodů jeho politické argumentace.

42:00–45:30 — Proč jeho trestní případ podle něj skončil

Moderátor:
Vrací rozhovor ke konkrétní kauze.

Ptá se, proč Baldanův trestní případ nevedl k výsledku, který očekával.

Baldan:
Tvrdí, že zastavení nebo neúspěch případu byl podle jeho názoru výsledkem politického zásahu.

Vysvětluje, že probíhající trestní řízení mohlo mít důsledky pro jiné civilní spory.

Jako příklad uvádí platby společnosti Pfizer.

Tvrdí, že jeho případ pomohl dočasně ovlivnit platbu přibližně 2,2 miliardy dolarů.

Zdůrazňuje kontrast mezi obrovskou ekonomickou hodnotou dotčených zájmů a relativně nízkými náklady, které měl na zahájení svého právního kroku.

45:30–48:00 — Tisíc žalobců

Baldan:
Popisuje rozsah podpory svého případu.

Tvrdí, že se připojilo přibližně 1 000 žalobců a další asi 2 000 lidí mělo zájem se přidat.

Popisuje zaplněnou soudní budovu a silné emoce některých účastníků.

Část z nich podle něj spojovala řízení s osobními tragédiemi, které připisovali očkování.

Baldan tyto zkušenosti používá k vysvětlení, proč pro něj spor není pouze právní nebo profesionální otázkou.

Je však nutné odlišit osobní přesvědčení účastníků od medicínského prokázání příčiny konkrétních zdravotních událostí.

48:00–51:00 — EPPO podruhé

Baldan:
Vrací se k Úřadu evropského veřejného žalobce.

Tvrdí, že jeho zapojení zásadně poškodilo původní řízení.

Zpochybňuje nezávislost EPPO mimo jiné kvůli financování a technické infrastruktuře související s evropskými institucemi.

Podle Baldana vzniká problém, pokud se vyšetřovací materiály nacházejí na infrastruktuře poskytované institucí, jejíž vrcholná představitelka je předmětem sporu.

Z toho dovozuje konflikt zájmů.

Samotná institucionální infrastruktura ovšem neprokazuje, že von der Leyenová měla přístup k vyšetřovacím materiálům nebo řídila rozhodování žalobců.

51:00–54:30 — Co bylo podle Baldana v SMS?

Moderátor:
Pokládá zásadní otázku přímo:

Pokud zprávy mezi Bourlou a von der Leyenovou nejsou veřejné, co si Baldan myslí, že v nich bylo? A jaké pro to má důkazy?

Baldan:
Říká, že se podle něj týkaly dohody nebo vyjednávání mezi oběma stranami.

Přechází ke způsobu, jakým Evropská komise vyjednávala vakcínové kontrakty.

Tvrdí, že členské státy měly vytvořené odborné a vyjednávací mechanismy a že von der Leyenová podle jeho právního názoru neměla odpovídající mandát k tomu, aby sama vstupovala do vyjednávání způsobem, který jí připisuje.

Právě proto podle něj mají zprávy zásadní význam.

Pokud by ukazovaly konkrétní vyjednávání mimo stanovený mechanismus, mohly by být důležitým důkazem.

Jenže jejich skutečný obsah v rozhovoru předložen není.

Proto Baldanova představa o obsahu zpráv zůstává tvrzením, nikoli doloženým faktem.

54:30–57:30 — Smlouvy s Pfizerem

Baldan:
Kritizuje utajení a začernění částí smluv.

Tvrdí, že informace ve smluvních dokumentech byly v rozporu s některými veřejnými výroky používanými během očkovací kampaně.

Z toho vyvozuje velmi závažná tvrzení o bezpečnosti a účinnosti vakcín.

Tato část rozhovoru však neposkytuje kompletní medicínské podklady potřebné k ověření takových závěrů.

Baldan následně spojuje smluvní otázku s covidovými certifikáty.

57:30–1:00:00 — Covidový certifikát jako precedent

Baldan:
Tvrdí, že evropský digitální covidový certifikát vytvořil mechanismus, kterým bylo možné přístup k některým aktivitám podmínit zdravotním statusem.

Připomíná, že jednotlivé země používaly různé názvy – například zdravotní nebo zelený průkaz.

Podle něj tím nebylo na první pohled patrné, jak významnou roli hrála evropská úroveň.

Covidový certifikát interpretuje jako precedent pro budoucí digitální kontrolu.

Právě zde začíná spojovat pandemickou zkušenost se svou hlavní tezí o digitalizaci Evropy.

1:00:00–1:03:30 — Jakou cenu podle něj zaplatil

Moderátor:
Ptá se na osobní následky.

Chce konkrétní informace: kdo proti Baldanovi zasáhl, co se stalo s jeho účty a jaké důkazy pro spojení těchto událostí s jeho aktivitami existují.

Baldan:
Nejdříve hovoří o médiích.

Tvrdí, že před konfliktem měl dobré vztahy s mainstreamovými novináři.

Někteří mu zpočátku pomohli dostat informace o jeho právních krocích do médií.

Později ale podle něj prostor prakticky zmizel.

Baldan říká, že osobní vztahy s některými novináři zůstaly dobré, ale měl dojem, že redakce už o jeho vystupování nemají zájem.

Z toho vyvozuje širší kritiku financování médií a jejich vztahu ke státu.

1:03:30–1:06:00 — Registr transparentnosti

Baldan:
Podrobněji vysvětluje ztrátu své lobbyingové registrace.

Tvrdí, že jeho údaje byly řadu let pravidelně kontrolovány bez zásadních problémů.

Do veřejné poznámky následně uvedl informace o svých právních krocích proti předsedkyni Komise.

Podle něj se právě tato poznámka stala problémem.

Tvrdí, že mu bylo naznačeno, že bez jejího odstranění nebude moci akreditaci znovu získat.

Považuje to za důkaz odvetného jednání.

1:06:00–1:09:30 — Banky

Baldan:
Říká, že největším překvapením pro něj bylo jednání dvou bank.

U jedné byl podle svých slov klientem přibližně 15 let, u druhé asi 10 let.

Tvrdí, že obě ve stejném období začaly ukončovat bankovní vztah.

Podle něj nebyl zasažen pouze jeho osobní účet, ale také firemní a některé propojené rodinné účty.

Když žádal vysvětlení, banky mu podle jeho slov nesdělily konkrétní důvod.

Baldan namítá, že přístup k základním bankovním službám podléhá právním pravidlům a že mu nebylo jasné, jaký zákonný důvod se na něj vztahuje.

1:09:30–1:11:30 — Byla to odveta?

Baldan:
Snaží se události zasadit do časové osy.

Spojuje je se svými aktivitami týkajícími se Pfizergate, kontakty v USA a dalšími politickými událostmi.

Tvrdí, že načasování považuje za příliš nápadné, aby šlo o náhodu.

Současně však nepředkládá interní dokument banky nebo jiný přímý důkaz, že uzavření účtů nařídila Evropská komise či jiný politický aktér.

Rozhovor tedy dokládá především Baldanovo podezření založené na časové souvislosti.

1:11:30–1:13:20 — „V Číně jsem viděl něco podobného“

Baldan:
Přechází ke zkušenostem s Čínou.

Říká, že lidé kritizující systém nemusí být vždy přímo zatčeni.

Mohou se podle něj postupně dostat pod společenský a ekonomický tlak, který jim komplikuje zaměstnání a běžné fungování.

Tvrdí, že právě tento mechanismus mu začíná připomínat některé vlastní zkušenosti v Evropě.

Neříká, že se situace v Číně výrazně zlepšila.

Naopak tvrdí, že podle něj se Evropa v určitých směrech přibližuje mechanismům, které dříve kritizovala.

1:13:20–1:16:00 — Digitální profil každého Evropana

Baldan:
Formuluje hlavní technologickou obavu rozhovoru.

Tvrdí, že postupně vznikají různé digitální systémy:

digitální identita, elektronický podpis, elektronické faktury, elektronické doručování, digitální platební systémy a další databáze.

Samostatně mohou mít legitimní administrativní účel.

Baldan se ale obává jejich budoucího propojení.

Podle jeho scénáře by tak mohl vzniknout rozsáhlý digitální profil každého občana.

Pokud by se následně přístup k platbám, komunikaci nebo veřejným službám začal podmiňovat určitými pravidly, vznikl by podle něj mechanismus podobný sociálnímu kreditu.

Jde o Baldanovu predikci a interpretaci technologického vývoje, nikoli o prokázaný deklarovaný cíl evropské digitální identity.

1:16:00–1:18:00 — Historické paralely

Baldan:
Následně přechází k historii rodiny Ursuly von der Leyenové a politickým názorům jejího otce.

Pokouší se mezi těmito historickými okolnostmi a dnešní evropskou centralizací vytvořit ideovou souvislost.

Používá také paralely s autoritářskými projekty evropské minulosti a nacistickým obdobím.

Tyto analogie představují jeho vlastní politickou interpretaci. Rodinné vazby či podobnost určitých výrazů samy o sobě nedokládají kontinuitu mezi historickými režimy a současnou politikou EU.

1:18:00–1:19:30 — Federální EU

Moderátor:
Ptá se na lidi v České republice a na Slovensku, kteří podporují hlubší evropskou integraci nebo federalizaci.

Proč by podle Baldana měli občané takovým návrhům věnovat zvýšenou pozornost?

Baldan:
Odmítá argument, že větší politický celek je automaticky silnější.

Podle něj je Evropa odolná právě díky různorodosti států, kultur a způsobů rozhodování.

Prosazuje princip subsidiarity.

Rozhodnutí by podle něj měla vznikat co nejblíže lidem, kterých se týkají.

Jako příklad uvádí vzdělávání vlastního dítěte: nevidí důvod, proč by o lokálních otázkách školství měla rozhodovat vzdálená centrální instituce.

1:19:30–1:20:40 — Co tedy dělat?

Moderátor:
Pokládá závěrečnou praktickou otázku.

Pokud by Baldan měl pravdu a systém skutečně směřoval směrem, který popisuje, co může udělat obyčejný člověk?

Baldan:
Odmítá představu, že už je pozdě.

Prvním krokem má být znalost vlastních práv.

Doporučuje lidem přečíst si Listinu základních práv Evropské unie a naučit se využívat právo na transparentnost.

Pokud občana zajímá veřejný dokument, měl by podle Baldana požádat příslušný úřad o přístup.

Tak člověk podle něj postupně zjistí, jak veřejná správa skutečně funguje a jaké právní argumenty používá.

1:20:40–1:21:30 — Občanské organizování

Baldan:
Říká, že lidé by se podle něj neměli spoléhat pouze na politické strany.

Navrhuje vytvářet občanské organizace schopné spojovat různé odbornosti.

Právníci mohou vést právní spory.

IT odborníci mohou vytvářet technologické nástroje.

Novináři a další lidé mohou šířit informace.

Lidé, kteří nemají čas nebo odborné znalosti, mohou projekty podporovat jiným způsobem.

Jako důležitý prvek zmiňuje nezávislá média a občanská sdružení schopná dlouhodobě kontrolovat veřejnou moc.

1:21:30–1:22:02 — Osobní závěr

Baldan:
Na konci se vrací k osobní motivaci.

Popisuje rozhovor se svou manželkou poté, co podnikl právní kroky.

Vysvětluje jí, že jeho motivace vycházela mimo jiné ze zkušeností lidí, kteří spojovali zdravotní tragédie svých rodin s očkováním.

Říká, že člověk se podle něj musí rozhodnout, zda zůstane pasivní, nebo bude hájit hodnoty a práva, kterým věří.

Svůj závěr formuluje velmi vyhroceně a současný konflikt chápe jako zápas o zachování svobody a základních práv.

Moderátor:
Děkuje mu za rozhovor, vyzývá diváky k diskusi a připomíná možnost dalšího rozhovoru s otázkami českých a slovenských diváků.

Konec rozhovoru

Zdroj a poznámka k článku

Článek vychází z rozhovoru s bývalým evropským lobbistou Frédéricem Baldanem s názvem „FORMER EU LOBBYIST: I saw it in China. Now I see it in Europe“, zveřejněného na platformě YouTube kanálu Zákony bohatství autora Tomáše Lukavce..

Zdroj rozhovoru: YouTube – Frédéric Baldan: I saw it in China. Now I see it in Europe

Text je redakčním zpracováním, analýzou a zamyšlením nad tématy, která v rozhovoru zazněla, se zvláštním důrazem na možné důsledky pro Českou republiku. Názory, obvinění a interpretace připisované Frédéricu Baldanovi představují jeho vlastní tvrzení a nelze je automaticky považovat za nezávisle prokázaná fakta. Článek je proto třeba chápat jako analýzu obsahu rozhovoru, nikoli jako potvrzení všech tvrzení, která v něm zazněla.

Více článků

Putování za vírou: Posvátná místa, která stojí za návštěvu

Síla modlitby: Jak nás duchovní praxe spojuje s vyšším smyslem

Láska a Odpuštění: Dvě slova, která mě dnes ráno změnila

Hus si za smrt mohl sám? Co skutečně vedlo k jeho smrti a proč to nebylo tak jednoduché

Mystery of Life 2026 zve na čtyři dny hudby, sebepoznání a vědomého setkávání

Člověk může léta doufat, že se jeho život změní. Přeje si klidnější vztahy, smysluplnější práci nebo větší vnitřní svobodu. Každé ráno však vstupuje do podobných rozhovorů, přistupuje na stejné kompromisy a odkládá tatáž rozhodnutí. Pak se může zdát, jako by mu život kladl nepříjemnou otázku: „Co všechno se bude muset ještě stát, než pochopíš?“

Tato věta nemusí být obviněním. Může být pozváním k rozlišení, co se v našem životě opakuje a proč. Někdy totiž čekáme na nový výsledek, zatímco dál podporujeme podmínky, z nichž vyrůstá výsledek starý.

Když se mění okolnosti, ale příběh zůstává

Opakování nemusí vypadat jako přesná kopie předchozí události. Změní se lidé, práce i prostředí, ale člověk se opět ocitne tam, kde neumí vyslovit své potřeby, bojí se odmítnutí nebo zaměňuje vlastní přesvědčení za povinnost vyhovět druhým. Jeho rozhodnutí mají své důvody; právě proto bývají tak těžko viditelná.

Kdo věří, že ho život nebo vyšší princip Bytí někam vede, může v návratu podobných témat spatřovat výzvu k pozornosti. Nelze však s jistotou prohlásit, že každá překážka je záměrnou lekcí. Užitečnější je ptát se, co nám zkušenost skutečně ukazuje a jaký podíl na dalším pokračování příběhu máme.

Otázka pak zní: Jestliže toužím po jiné kvalitě života, kde se má tato změna projevit v mém jednání? Vyslovené přání samo o sobě starý způsob života nepřeruší. Někdy je třeba říci pravdu, stanovit hranici, požádat o pomoc nebo opustit plán, do něhož jsme už mnoho vložili.

Dvě otázky na hranici víry

V tomto hledání se setkávají dvě otázky. První připomíná příběh biblického Jóba: „Skutečně věříš?“ Jób není obrazem člověka, který trpí proto, že se znovu špatně rozhodl. Jeho příběh narušuje pohodlnou představu, že dobré jednání vždy zajistí dobrý výsledek. Víra se v něm střetává se ztrátou, protestem i s tím, že člověk nedostává jednoduché vysvětlení. Otázka v uvozovkách je naším výkladem příběhu, nikoli biblickým citátem.

Druhá otázka zní: „Skutečně to tak chceš?“ Ta míří k rozdílu mezi tím, co o sobě říkáme, a tím, čemu dáváme prostor svými činy. Chci změnit život, ale chráním své staré jistoty? Mluvím o důvěře, ale neodvažuji se udělat krok, jehož výsledek nemohu zaručit?

Tyto otázky se nevylučují. Jedna zkoumá, zda dokážeme zůstat otevření smyslu i tehdy, když nemáme vládu nad okolnostmi. Druhá nás vrací k odpovědnosti za to, co ovlivnit můžeme. Osudový zlom může změnit podmínky našeho života; nemůže však za nás učinit všechna další rozhodnutí.

Kdy vytrvat a kdy změnit cestu

Zde leží nejtěžší hranice. Když cesta nepřináší očekávaný výsledek, znamená to, že máme vydržet? Nebo že jsme zaměnili víru za odmítání skutečnosti?

Samotná překážka odpověď nedá. Důležitější je, co se při vytrvání děje. Učíme se něco podstatného? Dokážeme upravit svůj postup, naslouchat druhým a poctivě zkoumat důsledky? Nebo stále opakujeme tutéž volbu, přehlížíme její cenu a každý neúspěch vysvětlujeme pouze tím, že jsme ještě nevěřili dost?

Věrnost směru totiž není totéž co věrnost jediné cestě. Někdo může zůstat věrný touze po pravdivém vztahu právě tím, že přestane zachraňovat vztah založený na neustálém sebezapírání. Jiný může zůstat věrný svému poslání, i když změní práci, v níž ho původně chtěl naplnit. Změna prostředků může být nejpoctivějším projevem vytrvalosti.

To neznamená, že veškeré utrpení člověk způsobil sám nebo že z každé rány musí okamžitě získat poučení. Někdy je první pravdivou odpovědí odpočinek, smutek a přijetí pomoci. Teprve později se může ukázat, co lze změnit a co je třeba unést.

Možná tedy otázka „Co všechno se bude muset ještě stát, než pochopíš?“ nepožaduje, abychom našli skrytý plán každé události. Vyzývá nás k poctivosti: Kde stále čekám na jiný život, ale dál volím stejně? A kde naopak potřebuji důvěru, protože výsledek už v mých rukou není? Právě schopnost rozlišit tyto dvě chvíle může změnit příběh, který žijeme.

Zdroj informací

Hlavním informačním zdrojem článku je biblická Kniha Jób v Českém ekumenickém překladu, zejména kapitoly 1–2 a 38–42. Odtud vychází část o člověku, který prochází utrpením, aniž by je bylo možné jednoduše připsat jeho chybnému rozhodnutí.

Otázky „Skutečně věříš?“ a „Co všechno se bude muset ještě stát, než pochopíš?“ nejsou citáty z Bible. Jsou naším filozofickým výkladem Jóbova příběhu a tématu, které jsme společně rozvíjeli. Pro uvedení pod článkem bych proto použil:

Inspirační zdroj: Bible, Kniha Jób, kapitoly 1–2 a 38–42, Český ekumenický překlad. Text článku je autorskou filozofickou úvahou.

Více článků

Peklo i ráj zároveň: O přechodu, který se děje skrze nás

Žijeme v čase obratu: Začal nový 400letý sluneční den

Geomagnetické pole Země a posun geomagnetických pólů

Světlo a tma: Soupeři, nebo neoddělitelný pár?

Jsme jen biologické stroje?

Hned na začátku je důležité upozornit na jednu věc: dimenze a hustota nejsou ve spirituálních systémech nutně totéž. Navíc význam slova „dimenze“ v těchto učeních není totožný s jeho významem v matematice a fyzice. Pokusme se tedy tuto poměrně složitou terminologii rozmotat.

Dimenze jako prostor, hustota jako stav vědomí

Pro základní orientaci si můžeme pomoci jednoduchým přirovnáním. Představme si dimenzi jako prostředí nebo místnost, v níž se něco odehrává. Hustota pak v některých spirituálních modelech označuje spíše určitou úroveň vývoje či kvality vědomí. Takové rozlišení nám pomáhá pochopit, proč samotné tvrzení, že se někdo nachází ve „vyšší dimenzi“, nemusí automaticky znamenat, že dosáhl vyššího stupně vědomí.

Člověk může znát složité metafyzické systémy, hovořit o energiích, portálech, mimozemských civilizacích nebo vyšších dimenzích – a přesto ve svém každodenním životě reagovat převážně strachem, konfliktem nebo potřebou kontroly. A může to být i obráceně. Někdo se nemusí zabývat žádnou ezoterickou teorií, ale může přirozeně projevovat soucit, vnitřní klid, odpovědnost, laskavost a schopnost spolupracovat s ostatními. Právě zde se dostáváme k možná nejzajímavější části celého tématu: duchovní poznání a duchovní zralost nemusejí být totéž.

Co znamená 3D vědomí?

V populární spirituální terminologii bývá 3D spojováno s běžnou fyzickou realitou a se způsobem vědomí silně orientovaným na materiální svět. Člověk se soustředí především na přežití, zabezpečení, společenské postavení, vlastnictví nebo vnější autority. Svět může vnímat jako prostředí, v němž jsou jednotlivci od sebe zásadně odděleni a musí mezi sebou soupeřit o omezené zdroje. V některých duchovních interpretacích se proto s 3D spojují témata jako strach, kontrola, konflikt a oddělenost. To ovšem neznamená, že materiální svět je „špatný“. Právě každodenní realita vztahů, práce, rodiny a osobních rozhodnutí je prostředím, ve kterém se naše postoje skutečně ukazují.

4D jako přechod a hledání

Čtvrtá dimenze či 4D vědomí bývá ve spirituální literatuře popisováno jako určitá přechodová oblast. Člověk začíná pochybovat o svém dosavadním obrazu světa. Více si všímá vlastního nitra, intuice, symbolů či synchronicit a začíná hledat hlubší souvislosti života. Právě tato fáze ale může přinášet také zmatek.

Otevírá se obrovské množství nových teorií: od práce s energií přes astrologii a channeling až po nejrůznější kosmologie a představy o vývoji vědomí. Člověk tak může opustit jeden pevný obraz reality, aniž by zatím nalezl jiný stabilní rámec. Z hlediska sebepoznání je proto zajímavá otázka: Pomáhají nám nové informace skutečně lépe žít, nebo pouze nahrazujeme jeden soubor přesvědčení jiným?

5D: jednota místo oddělenosti

Pojem 5D se ve spirituálních komunitách obvykle spojuje s vědomím jednoty, soucitu, spolupráce a hlubšího propojení. Nejde tedy nutně o představu, že člověk fyzicky zmizí z tohoto světa a objeví se někde „o dvě dimenze výš“. V psychologičtější interpretaci lze 5D chápat jako metaforu určitého způsobu prožívání: člověk se méně řídí strachem, nepotřebuje tolik bojovat o svou hodnotu a dokáže lépe vnímat důsledky svého jednání pro ostatní.

Důraz se přesouvá od otázky: „Co z toho budu mít já?“ k otázce: „Jak může moje jednání prospět mně i celku?“ Takové pojetí je pro osobní rozvoj zajímavé bez ohledu na to, zda člověk přijímá metafyzickou představu vyšších dimenzí doslova.

Jiný model: hustoty vědomí

Poněkud odlišnou terminologii používá duchovní systém známý jako Law of One neboli Zákon Jednoty. V něm se hovoří o postupných „hustotách“ vývoje vědomí. Velmi zjednodušeně lze první hustotu spojit se základními formami existence, druhou s biologickým životem a třetí se sebeuvědomujícím člověkem. Právě třetí hustota má být zásadní tím, že přináší možnost vědomé volby. Člověk se rozhoduje, jakým způsobem bude zacházet se svou svobodou, vztahy a mocí. V původním systému Law of One se významně pracuje s polaritou „služby druhým“ a „služby sobě“.

Čtvrtá hustota je následně spojována především s láskou a soucitem, zatímco pátá s moudrostí a světlem. Je však důležité dodat, že Law of One je metafyzické učení, nikoli vědecká teorie vývoje vědomí. Jeho pojmy proto dává větší smysl číst jako součást konkrétního duchovního systému než jako terminologii všeobecné fyziky.

Proč vzniká kolem 3D a 5D tolik zmatku?

Problém spočívá především v tom, že různé školy používají stejná čísla pro různé věci. V jednom systému může 5D znamenat určitou dimenzi reality, v jiném úroveň vědomí a v dalším širší energetickou oblast.

Existují například také ezoterické kosmologie pracující s 15 dimenzemi rozdělenými do pěti skupin po třech dimenzích. V takovém systému jsou D1–D3 součástí první skupiny, D4–D6 druhé, D7–D9 třetí a tak dále až po D13–D15. Je tedy zřejmé, že tvrzení „jsme v 5D“ může mít bez znalosti konkrétního systému velmi nejasný význam. Proto je užitečné se vždy ptát: Co přesně autor slovem dimenze nebo hustota označuje?

15-ti dimenzionální model

Jana Tomajková ve svém videu vysvětluje rozdíl mezi hustotou a dimenzí pomocí obrazu. Hustota je jako celé patro domu, zatímco dimenze jsou jednotlivé vrstvy či prostory uvnitř daného patra. V modelu, který ve videu popisuje, připadá na jednu úroveň hustoty několik dimenzí. Proto „pátá dimenze“ a „pátá hustota“ neoznačují totéž.

Například v uváděném 15dimenzionálním modelu jsou úrovně uspořádány takto:

• 1. hustota / první patro: D1, D2, D3
• 2. hustota / druhé patro: D4, D5, D6
• 3. hustota / třetí patro: D7, D8, D9
• 4. hustota / čtvrté patro: D10, D11, D12
• 5. hustota / páté patro: D13, D14, D15

Podstatou přirovnání tedy je, že hustota představuje širší úroveň neboli „patro“ a jednotlivé dimenze tvoří jeho vrstvy. Když někdo řekne pouze „5D“, bez uvedení konkrétního duchovního systému nemusí být vůbec jasné, zda mluví o páté dimenzi, páté hustotě, nebo obecně o určitém stavu vědomí.

Law of One: hustoty jako stupně vývoje vědomí

Systém Law of One (Zákon Jednoty) používá pojem „hustota“ jinak než model harmonických vesmírů HU. Hustota zde nepředstavuje skupinu tří dimenzí, ale určitou etapu evoluce vědomí. Podle tohoto metafyzického učení prochází vědomí postupným vývojem, při němž získává stále komplexnější zkušenost sebe sama a svého vztahu k ostatním částem existence.

První hustota představuje nejzákladnější úroveň zkušenosti. Je spojována s elementární existencí a základními formami hmoty – například s prvky, minerální říší a prostředím, z něhož se později rozvíjí život.

Druhá hustota je spojována s růstem a biologickým životem. Patří sem rostliny a živočichové, u nichž se rozvíjí pohyb, instinkt, reakce na prostředí a postupně stále složitější vědomí.

Třetí hustota má v systému Law of One mimořádný význam, protože je spojena se sebeuvědoměním a především s volbou. Právě sem je v tomto učení zařazována současná lidská zkušenost. Člověk si uvědomuje sám sebe a rozhoduje se, jakým způsobem bude zacházet se svou svobodou a vztahy k ostatním. Law of One zde pracuje zejména s polaritou „služby druhým“ a „služby sobě“.

Čtvrtá hustota je charakterizována především tématem lásky a porozumění. Oddělenost jednotlivých bytostí má ustupovat hlubšímu vědomí vzájemného propojení a větší roli získává kolektivní vědomí.

Pátá hustota je v tomto systému spojována především s moudrostí a světlem. Zkušenost lásky má být doplňována hlubším poznáním a porozuměním.

Tím však cesta podle Law of One nekončí. Učení dále popisuje šestou hustotu, spojovanou se sjednocováním lásky a moudrosti, a sedmou hustotu, představující završování daného cyklu zkušenosti. Následující osmá úroveň je popisována jako završení jedné „oktávy“ a současně počátek další. Je důležité zdůraznit, že jde o metafyzický a spirituální systém. Právě zde je také zásadní rozdíl oproti modelu HU1–HU5 a D1–D15. Čtvrtá hustota Law of One například neznamená D10–D12 a pátá hustota neznamená D13–D15. Jde o dvě různé mapy reality používající podobnou terminologii. Pro sebepoznání lze celý systém chápat také symbolicky: jako představu cesty od jednoduché existence přes život a sebeuvědomění k lásce, moudrosti a stále hlubšímu vnímání vzájemného propojení.

A co dimenze ve fyzice?

Zde je potřeba udělat důležitou hranici. Ve fyzice a matematice má pojem dimenze přesněji vymezený odborný význam. Tři prostorové rozměry například umožňují popsat polohu pomocí tří souřadnic a moderní fyzika běžně pracuje s časoprostorem. Některé teoretické fyzikální modely skutečně uvažují i o dalších rozměrech. To však samo o sobě nepotvrzuje spirituální představu 5D vědomí, vzestupu nebo vyšších vibračních úrovní člověka. Podobnost slovníku není důkazem, že fyzika a ezoterické systémy popisují stejný jev. Pro populárně-naučné uvažování je proto užitečné oba světy nezaměňovat. Můžeme zkoumat spirituální model jako filozofickou či osobní mapu vědomí, aniž bychom jej museli vydávat za fyzikální teorii.

Solární záblesk a náhlý „vzestup“

V některých spirituálních komunitách se objevuje také představa, že lidstvo čeká výrazná kosmická nebo energetická událost – někdy označovaná jako solární záblesk, energetický impuls nebo kvantový skok. Podle různých interpretací by taková událost mohla urychlit změny lidského vědomí. Podobná tvrzení je však potřeba jasně oddělit od vědeckých poznatků o Slunci. Představa kosmického impulzu způsobujícího kolektivní duchovní „vzestup“ patří do oblasti současných spirituálních přesvědčení a není vědecky potvrzeným scénářem budoucnosti. Z hlediska sebepoznání ale tato představa otevírá zajímavou otázku. Čekáme na událost, která nás změní zvenčí, nebo dokážeme svou vnitřní proměnu začít sami?

Informace ještě nejsou transformace

Možná nejpraktičtější myšlenka celého tématu nemá s počtem dimenzí téměř nic společného. Můžeme přečíst stovky knih, sledovat přednášky o vědomí a znát nejrůznější duchovní systémy. To všechno může být inspirativní. Ale samotné množství informací ještě nemusí znamenat hlubší sebepoznání. Skutečnou otázkou je, co se díky našemu poznání mění v každodenním životě. Jsme klidnější v konfliktu? Dokážeme si všimnout vlastního strachu dříve, než podle něj začneme jednat? Právě takové otázky převádějí abstraktní debatu o „úrovních vědomí“ do oblasti skutečného sebepoznání.

Možná není nejdůležitější, v jaké jsme dimenzi

Debaty o 3D, 4D a 5D mohou být fascinující. Nabízejí mapy, pomocí kterých se lidé snaží pochopit vědomí, lidský vývoj i své místo ve vesmíru. Každou mapu je však dobré odlišovat od samotné krajiny. Různé duchovní školy mohou používat rozdílné pojmy a čísla. Věda zase pracuje s vlastními definicemi a metodami ověřování. Smícháme-li všechny tyto přístupy dohromady, vznikne spíše terminologický chaos než hlubší poznání. Možná proto nemusíme začínat otázkou: „Kdy konečně přejdeme do 5D?“

Pro sebepoznání může být užitečnější otázka mnohem bližší našemu každodennímu životu: „Z jakého stavu vědomí právě teď přemýšlím, rozhoduji se a jednám?“ Protože ať už vyšší dimenze chápeme jako doslovnou metafyzickou skutečnost, duchovní mapu, nebo pouze jako symbolický jazyk osobního vývoje, právě kvalita našeho jednání je tím, co můžeme pozorovat a měnit už dnes.

Chcete jít více do hloubky?

Pokud vás téma dimenzí, hustot vědomí a jejich vzájemných rozdílů zaujalo, srozumitelný a podrobnější výklad zpracovala ve svém videu Jana Tomajková. Věnuje se v něm jednotlivým pojetím těchto pojmů, jejich souvislostem i tomu, co mohou znamenat z pohledu osobního a duchovního vývoje.

Video Jany Tomajkové:

Všechny tyto otázky mohou být naprosto legitimní. Někdy jsou dokonce nezbytné. Přesto zůstává jedna otázka, kterou nemohou nahradit: Je původní sdělení pravdivé? Právě schopnost rozlišit mezi důvěryhodností posla a pravdivostí zprávy patří možná k nejdůležitějším, ale zároveň stále obtížnějším dovednostem moderní společnosti.

Dobře je to vidět na dvou velmi odlišných příbězích poslední doby. Jedním je anonymní autor vystupující pod jménem Thomas Paukner. Druhým spor kolem molekulární genetičky a soudní znalkyně Soni Pekové. Oba případy spolu obsahově téměř nesouvisejí. Přesto ukazují podobný mechanismus veřejné debaty.

Kdo je Paukner? A co když je důležitější něco jiného?

Thomas Paukner se během roku 2026 stal viditelnou součástí české politické a mediální debaty. Pod pseudonymem začal zveřejňovat texty věnované politice, veřejným zakázkám, financování či vazbám mezi veřejnou mocí a soukromým sektorem. S rostoucím dosahem jeho textů přišla pochopitelná otázka: kdo vlastně Thomas Paukner je?

Například Deník N se jeho zázemím podrobně zabýval a popsal stopy vedoucí k lidem a agentuře historicky spojeným s jeho účtem. Médium svůj zájem vysvětlovalo mimo jiné tím, že anonymního autora využívají ve svém politickém střetu představitelé současné vládní koalice a že veřejnost má legitimní zájem znát pozadí člověka, který zveřejňuje politicky významná tvrzení. To je rozumná novinářská otázka. Pokud někdo vystupuje jako investigativní autor, ovlivňuje veřejnou diskusi a jeho texty následně používají politici, je zcela namístě zajímat se o jeho motivace, financování, případné vazby nebo skutečné autorství jeho článků. Jenže existuje ještě druhá otázka. A ta se někdy v debatě o jeho identitě ztrácí. Co ze zveřejněných tvrzení je skutečně pravda?

Představme si, že by se zítra podařilo Pauknerovu identitu nezpochybnitelně odhalit. Dozvěděli bychom se jeho občanské jméno, zaměstnání, finanční situaci i všechny profesní vazby. Dozvěděli bychom se tím zároveň, zda informace či zveřejněný dokument je pravý? Zjistili bychom tím, zda určitá veřejná zakázka proběhla korektně, jestli existovala smlouva, faktura, obchodní vztah nebo finanční tok, o kterém psal? Odpověď zní: Nikoli.

Identita autora může pomoci posoudit jeho motivaci a důvěryhodnost. Sama však nemůže potvrdit ani vyvrátit obsah dokumentu, který předložil. Jednotlivá tvrzení je nutné ověřovat samostatně. Právě tam by měla začínat skutečná investigace. Ne otázkou, zda máme autora rádi, nebo jestli odpovídá našemu politickému vidění světa, ale jednoduchým postupem: tvrdíš X – ukaž důkazy pro X – a my je prověříme.

Případ Pekové je jiný, ale princip podobný

Poněkud jinou podobu stejné otázky ukazuje případ molekulární genetičky Soni Pekové.

Doktorka Peková se dostala do sporu se státem v souvislosti se znaleckou činností a posudkem týkajícím se analýzy vzorků mRNA vakcín proti covidu-19. V centru správního problému byla zejména otázka požadavků kladených na soudního znalce a jeho nepodjatost. A tady je potřeba jednu věc říci velmi jasně: požadavek na nepodjatost znalce není formalita. Znalec má v právním systému mimořádné postavení. Jeho závěr může ovlivnit rozhodnutí soudů a státních orgánů. Proto zákon stanoví, že znalec nesmí provést znalecký úkon, pokud existuje důvodná pochybnost o jeho nepodjatosti vzhledem k jeho vztahu k věci, účastníkům nebo zadavateli. Ministerstvo spravedlnosti zároveň může při závažném nebo opakovaném porušení zákonných povinností znalecké oprávnění zrušit.

Je tedy zcela legitimní, pokud stát takovou otázku řeší. Jenže ani správně vedené řízení o nezávislosti nebo procesním postupu znalce automaticky neodpovídá na jinou otázku: Co skutečně obsahoval analyzovaný vzorek?

Představme si laboratorní měření, při kterém někdo zjistí určitou hodnotu. Později se ukáže, že člověk, který měření provedl, neměl z nějakého důvodu vystupovat jako soudní znalec. To může být velmi závažný právní problém. Ale chemické nebo biologické složení původního vzorku se rozhodnutím úřadu nezmění. Buď v něm určitá látka byla, nebo nebyla. A tuto otázku lze vyřešit především dalším měřením, kontrolou metodiky a reprodukcí výsledku.

Tři otázky, které bychom neměli zaměňovat

Možná právě zde leží jádro problému, který se netýká jen Pauknera nebo Pekové. Když se objeví závažné tvrzení, existují ve skutečnosti tři oddělené otázky. První se týká člověka, který informaci přináší. Jaké má zájmy? Kdo jej platí? Je odborně způsobilý? Má politické nebo ekonomické vazby? Druhá otázka se týká procesu. Byly dodrženy zákony? Byla použita správná metoda? Je znalecký posudek procesně použitelný? Dodržel novinář pravidla své profese? A třetí neméně důležitá otázka zní: Je tvrzení samotné pravdivé?

Každá z těcho otázek je důležitá. Nebezpečí vzniká ve chvíli, kdy odpověď na jednu z nich začneme vydávat za odpověď na všechny tři. Anonymní autor může mít politickou motivaci a přesto zveřejnit pravý dokument. Renomovaný novinář může mít bezchybný profesní životopis a přesto udělat chybu. Znalec může porušit procesní povinnost a přesto může jeho přístroj naměřit konkrétní hodnotu. A stejně tak může být procesně bezchybný znalecký posudek věcně chybný. Mezi těmito skutečnostmi není automatická souvislost.

Je jednodušší zkoumat člověka než problém?

Možná existuje ještě jeden důvod, proč veřejná debata tak snadno sklouzne od merita věci k lidem. Zkoumat člověka je totiž často jednodušší. Má minulost, názory, přátele, nepřátele, fnanční problémy nebo politické preference. Lze ho zařadit do „krabičky“ a podle této kategorie se následně rozhodnout, zda mu budeme věřit.

Samotná fakta jsou mnohem nepohodlnější. Smlouvu je potřeba přečíst, účetnictví zkontrolovat, datovou sadu analyzovat. A někdy po několika týdnech práce zjistíme, že jednoznačná odpověď stále neexistuje. V době sociálních sítí je přitom daleko přitažlivější jednoduchý příběh. Stačí vyrobit nálepku: Je to dezinformátor. Je to člověk napojený na Ruskou vládu. Je to zaplacený novinář. Jakmile člověka zařadíme do jedné z „nálepkových“ zásuvek, vzniká nebezpečná iluze, že už nemusíme zkoumat to, co skutečně říká.

Pravda nepotřebuje občanský průkaz

Neznamená to, že identita zdroje není důležitá. Je důležitá velmi. Anonymní politický autor by měl počítat s tím, že se veřejnost a média budou snažit zjistit jeho skutečné zázemí. Soudní znalec musí splňovat zákonné požadavky. Vědec musí zveřejnit metody své práce. Novinář by měl být schopen doložit své zdroje. To všechno patří ke kontrole důvěryhodnosti veřejného prostoru. Nemělo by se však stát něčím jiným – náhradou za věcné ověření posytnutých informací.

Jestliže vědec nebo laboratoř zveřejní překvapivý výsledek, správnou reakcí není pouze zpochybnit člověka, který jej přinesl. Výsledek je potřeba zopakovat nezávislou metodou, aby se potvrdilo či vyvrátilo jeho tvrzení. Možná bychom proto měli být opatrnější pokaždé, když se veřejná diskuse velmi rychle přesune od sdělení k jeho autorovi.

Nepříjemná otázka, která by měla zůstat na stole

Moderní společnost má k dispozici víc informací, více analytických nástrojů a více možností ověřování než kterákoliv generace před námi. Přesto máme někdy zvláštní tendenci řešit pravdivost informace prostřednictvím důvěry nebo nedůvěry k člověku, který ji přinesl. Je to sice lidské, jenže pravda takto nefunguje. Nemění se podle toho, kdo ji vysloví. Proto nakonec bychom vždy měli položit ještě jednu otázku: Je pravdou TO, co bylo předmětem sdělení?

Více článků

Québec otevřel citlivou debatu o asistovaném ukončení života novorozenců. Co lékaři skutečně navrhli a co dovoluje zákon?

Sedm dní stvoření a 7 čaker: Je biblický příběh mapou lidského vědomí?

Proč nás přitahuje číslo 7: Skrytá symbolika cyklů v našem životě

Profesor Angus Dalgleish varuje před souvislostí mRNA vakcín a rakoviny

Moc, peníze a kontrola: Jaké nástroje tlaku působí na veřejnoprávní média dnes a co by změnila jiná forma financování

Ministerstvo se zabývalo tím, zda Peková jako soudní znalkyně splnila zákonné požadavky na nestrannost. Spor, který její práce vyvolala, se však původně týkal něčeho jiného: co její laboratoř skutečně naměřila ve zkoumaných vakcínách a jaký význam tato data mají? Jsou to dvě rozdílné otázky. A odpověď na jednu automaticky neposkytuje odpověď na druhou.

Rozhodnutí, které řeší znalce

Ve zveřejněném videu Soňa Peková více než hodinu předčítá a komentuje rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze 7. srpna 2026. Z jeho obsahu podle přepisu vyplývá, že ministerstvo zrušilo její oprávnění vykonávat znaleckou činnost kvůli porušení povinnosti spojené s požadavkem nepodjatosti znalce. Ministerstvo podle předčítaného rozhodnutí dospělo k závěru, že vztah Pekové k předmětu zkoumání a také k zadavateli posudku Petru Kotlárovi mohl objektivně vyvolávat důvodné pochybnosti o její nepodjatosti. V závěru rozhodnutí správní orgán uvádí, že právě toto závažné porušení povinnosti vedlo ke zrušení jejího znaleckého oprávnění. Takové rozhodnutí odpovídá především na otázku:

Byly dodrženy podmínky, za kterých může člověk vystupovat jako soudní znalec?

Neodpovídá samo o sobě na jinou otázku:

Byla laboratorní měření provedená Pekovou správná?

A právě zde se nachází podstata problému.

Zpochybnění znalce není vyvrácením či porvrzením dat

Ve veřejné diskusi může snadno vzniknout zkratka. Pokud odborník přijde o znalecké oprávnění, může část veřejnosti nabýt dojmu, že tím byly současně vyvráceny jeho odborné závěry. Tak jednoduché to ale není.

Procesní způsobilost člověka a správnost experimentálního výsledku jsou dvě různé kategorie. Laboratorní údaj není pravdivý proto, že ho naměřil soudní znalec. A nestává se nepravdivým proto, že tentýž člověk o své znalecké oprávnění později přijde.

Data je třeba posuzovat prostřednictvím metodiky, reprodukovatelnosti, kontrol, dalších experimentů a nezávislého odborného přezkumu.

Jestliže tedy existuje pochybnost o člověku, správní orgán ji může řešit prostřednictvím pravidel upravujících jeho profesní postavení. Jestliže však existuje pochybnost o výsledku experimentu, musí následovat jiný proces.

Měření.

Kontrolní měření.

Oponentura.

Replikace.

Porovnání metod.

A právě toto rozlišení je pro celý případ zásadní.

Co vlastně Peková zkoumala?

Předmětem kontroverze se stala analýza obsahu nukleových kyselin ve vybraných šaržích mRNA vakcín proti covidu-19. Podle dokumentu předčítaného doktorkou Pekovou se její znalecký posudek zabýval 17 šaržemi vakcíny Spikevax společnosti Moderna a sedmi šaržemi vakcíny Pfizer/BioNTech. Výsledky byly následně veřejně prezentovány slovenským zmocněncem vlády Petrem Kotlárem.

Právě způsob vzniku posudku, předchozí veřejná vyjádření Pekové a její vztah k tématu se později staly součástí správního řízení. Jenže původní společenský spor nevznikl kvůli znaleckému razítku. Vznikl kvůli tomu, co mělo být ve vzorcích nalezeno a co z těchto výsledků bylo následně vyvozováno.

Do příběhu vstoupila Slovenská akademie věd

Bylo by proto zavádějící tvrdit, že odbornou stránku věci nikdo neprověřoval. Slovenská vláda pověřila analýzou vakcín také odborné instituce a Biomedicínské centrum Slovenské akademie věd následně provedlo vlastní výzkum ve spolupráci se Štátním ústavem pro kontrolu léčiv.

Závěrečná zpráva byla dokončena 30. července 2025. Na analýze se podílel rozsáhlý tým vědců a odborný dohled zajišťovali představitelé BMC SAV a ŠÚKL. Výsledky prezentované Slovenskou akademií věd se přitom od závěrů veřejně spojovaných s Pekovou a Kotlárem významně lišily.

BMC SAV uvedlo, že ve zkoumaných mRNA vakcínách zjistilo pouze zbytková množství DNA pod stanovenými limity. Akademie současně uvedla, že nalezená DNA byla fragmentovaná a že podle dostupných vědeckých poznatků neexistuje věrohodný důkaz, že by tato zbytková DNA měnila lidský genom. To je mimořádně důležitá informace. Znamená totiž, že odborný spor nelze redukovat na jednoduchý příběh „vědkyně proti úřadu“.

Existuje zde také vědecká oponentura.

Jenže ani tím otázky nekončí

Paní Doktorka Peková ve svém vyjádření upozorňuje na jeden detail, který stojí za pozornost. Tvrdí, že fyzické lahvičky, které analyzovala její laboratoř, zůstaly uložené u ní a nikdo si je nepřevzal k následné nezávislé analýze. Podle jejích slov tedy slovenské pracoviště mohlo zkoumat stejné šarže, ale nikoli totožné fyzické vzorky, které byly předmětem jejího laboratorního měření.

Pokud je toto tvrzení přesné, dostáváme se k zajímavé metodologické otázce.

Co vlastně znamená nezávisle ověřit experiment?

Existuje totiž rozdíl mezi ověřením vzorku ze stejné výrobní šarže a opětovným rozborem přesně té lahvičky, z níž vznikl původní sporný výsledek. Obojí může být vědecky cenné. Ale neodpovídá to úplně na totožnou otázku.

Kontrola stejných šarží může ukázat, zda se určitý výsledek reprodukuje napříč výrobky stejné série. Analýza původního vzorku zase může pomoci zjistit, zda byla původní naměřená hodnota skutečně přítomna právě v materiálu, který první laboratoř zkoumala. Je důležité přesně definovat, co bylo laboratorně ověřeno a co nikoli.

Spor o měření, nebo o jejich interpretaci?

Celý případ má ještě jednu významnou rovinu. V odborných sporech nemusí být hlavním problémem samotné naměřené číslo. Rozpor může vzniknout až při jeho interpretaci.

To dobře ilustruje i následná veřejná debata kolem analýzy Slovenské akademie věd. Na stránkách samotného BMC SAV je například evidován rozhovor s jedním z odborníků akademie Vladimírem Zelníkem pod názvem „Kotlár zjistil to isté, čo aj my. Len to inak interpretoval“. Centrum současně odkazuje na další rozhovory svých vědců, kteří upozorňovali na chyby v přepočtech a interpretaci původních výsledků. Bylo by proto nutné tyto nejasnosti odborně vysvětlit. A právě zde se spor posouvá.

Podjatost neznamená automaticky nepravdu

Na případu paní doktorky Soni Pekové lze ukázat jednoduchý, ale často přehlížený princip. Představme si, že soud zjistí, že určitý znalec měl být z případu vyloučen pro podjatost. Znamená to automaticky, že každé číslo v jeho posudku je chybné? Odpověď zní: nikoli.

Znamená to, že jeho procesní postavení nesplňovalo požadavky kladené na roli znalce. A opačně. Pokud je někdo dokonale nestranný, ještě to neznamená, že se ve svém odborném závěru nemůže mýlit. Vznikne li proto v tomto ohledu spor, měli bychom hledat odpovědi.

Nestrannost a pravdivost nejsou synonyma. První pojem charakterizuje postavení člověka. Druhý kvalitu poznání. A moderní společnost potřebuje umět rozlišovat mezi obojím.

Instituce musí kontrolovat lidi. Věda musí kontrolovat tvrzení

Stát potřebuje pravidla. Potřebuje mechanismy, kterými kontroluje soudce, znalce, auditory, lékaře či jiné odborníky disponující zvláštní autoritou. Bez těchto pravidel by byla důvěra ve veřejné instituce obtížně udržitelná. Věda však funguje podle trochu jiného principu. Neptá se především, kdo něco řekl. Ptá se: Jak to víte? Jak byla data získána? Je možné experiment zopakovat? Dostane jiná laboratoř stejný výsledek? Byly použity odpovídající kontroly? Existuje alternativní vysvětlení? Je závěr skutečně obsažen v datech, nebo do nich byl vložen jejich interpretací?

Nejdůležitější otázka nezní „komu věříte“

Ve společensky vyhrocených tématech jsme často tlačeni k okamžitému výběru strany. Věříte Doktorce Pekové? Nebo Slovenské akademii věd? Věříte státu? Nebo lidem, kteří jej kritizují?

Jenže právě toto může být špatně položená otázka. Věda není systém založený na osobní důvěře. Její síla spočívá právě v možnosti kontrolovat tvrzení člověka, kterému nevěříme.

Správná otázka proto zní jinak: Jaké máme důkazy? A hned potom: Jak kvalitně byly tyto důkazy získány a jaké závěry z nich skutečně plynou?

To platí jak pro paní Doktorku Soňu Pekovou, tak pro Slovenskou akademii věd. A mělo by to platit i pro každou instituci a osobu, která vstupuje do veřejného prostoru s autoritou vědy.

Odebrat razítko může být právní tečka. Pro poznání nikoli.

Ministerstvo spravedlnosti rozhodovalo o tom, zda Soňa Peková může nadále vykonávat znaleckou činnost. Bylo jeho úkolem posoudit její postavení podle pravidel znaleckého zákona. Není však možné z tohoto správního rozhodnutí udělat náhradu odborného experimentu.

Pokud jsou laboratorní závěry chybné, je třeba ukázat kde jsou chybné. Pokud byla použita nevhodná metoda, je třeba ukázat proč. Pokud jsou nesprávné přepočty, musí být možné je opravit. Pokud byla chybná interpretace výsledku, má být konfrontována s experimentálními daty a současným stavem poznání.

V případě analýz vakcín taková vědecká oponentura skutečně vznikla a výsledky SAV představují důležitou protiváhu původním tvrzením. Tím však není zbytečné ptát se na přesný vztah mezi jednotlivými experimenty, použitými vzorky, metodami a interpretacemi. Naopak. Právě v takových detailech věda postupuje kupředu a odhaluje skutečnosti.

Pravda nepotřebuje chránit před otázkami

Celý příběh nakonec přesahuje osobu jedné molekulární bioložky. Dotýká se způsobu, jakým společnost nakládá s nepohodlnými, kontroverzními nebo mimořádně závažnými tvrzeními. Nejhorší možností by bylo rozhodovat o jejich pravdivosti podle toho, kdo je vyslovil.

Druhou špatnou možností by bylo automaticky považovat každý názor odporující institucím za pravdivý jen proto, že je opoziční. Skutečné kritické myšlení vyžaduje větší disciplínu. Neptat se, na které straně člověk stojí. Znamená to ptát se, zda tvrzení obstojí. A být připraven stejnou přísnost uplatnit vůči všem. Vůči jednotlivci, státu, vědecké instituci, i vlastnímu přesvědčení.

Možná právě zde se téma Soni Pekové dotýká sebepoznání nejvíce. Protože přiznat si, že nevíme, není rezignací na pravdu. Naopak. Je to okamžik, kdy ji můžeme začít skutečně hledat.

Více článků

Jak se postavit strachu ze změny a udělat krok vpřed

Jak zvládnout období nejistoty a najít v něm svou sílu

Tam, kde bolí, začíná cesta

Léčení bloků v intimní oblasti: Jak se zbavit studu, strachu a traumatu

Vliv jarní rovnodennosti na naši energii: Jak se naladit na nový začátek

Pokud přijmeme život jako určitou školu poznání, pak se nabízí zásadní otázka: „Co si vlastně máme odnést ze světa, ve kterém existuje tolik krásy, ale zároveň tolik bolesti? Je snad smyslem života pouze naučit se přijímat všechno, co přichází?“

Myslím, že právě zde je důležité rozlišovat mezi přijetím skutečnosti a souhlasem s ní. Mohu přijmout, že něco existuje, aniž bych to považoval za správné. Mohu vidět, že ve světě existují intriky, ponižování, arogance moci nebo bezohlednost, a přesto jasně cítit, že takový způsob jednání nechci podporovat. Mohu nesouhlasit s tím, když silnější zneužívá slabšího. Mohu odmítat zbytečné utrpení. Mohu také cítit hluboký nesouhlas s tím, jak někdy zacházíme s jinými živými bytostmi, například ve velkochovech a průmyslové produkci masa.

Takový nesouhlas však nemusí vyrůstat z nenávisti. Naopak může být výrazem hodnot, které jsou pro nás důležité. Když člověk říká „NE!“ ponižování, možná tím zároveň říká „ANO!“ důstojnosti. Když odmítá bezohlednost, říká ano soucitu. Když mu vadí arogance moci, může za tím být touha po pokoře, odpovědnosti a respektu. A když nesouhlasí se zbytečným utrpením, může tím vyjadřovat hlubokou úctu k životu. Možná tedy není nejdůležitější pouze to, proti čemu se vymezujeme, ale především to, co svým nesouhlasem chráníme.

Právě zde se podle mě začíná ukazovat hlubší rozměr svobody. Svoboda totiž nemusí znamenat jen možnost dělat si, co chceme. Může znamenat také schopnost vědomě si vybírat, jakou kvalitu do světa přinášíme. Každý den máme mnoho malých příležitostí, ve kterých se tato volba uskutečňuje. V tom, jak mluvíme s lidmi kolem sebe, jak zacházíme s někým slabším, jak reagujeme na konflikt nebo jak naložíme s vlastní mocí, byť je malá.

Možná právě v těchto drobných rozhodnutích probíhá skutečný vývoj člověka. Ne vždy ve velkých duchovních zážitcích nebo mimořádných poznáních, ale v obyčejném dni. V okamžiku, kdy bychom mohli ponížit, ale neuděláme to. Kdy bychom mohli bolest předat dál, ale rozhodneme se ji v sobě zastavit. Kdy místo lhostejnosti zvolíme pozornost.

Současně však může být těžké žít citlivě ve světě, kde je tolik bolesti. Člověk snadno získá pocit, že problémů je příliš mnoho. Války, násilí, utrpení zvířat, ničení přírody, bezohlednost, strach a rozdělení společnosti mohou vytvářet dojem, že jednotlivec nemá téměř žádnou možnost něco změnit. Možná ale naším úkolem není nést bolest celého světa, ale začít tam, kde právě jsme. Všímat si lidí kolem sebe. Rodiny, přátel, možnosti společně tvořit a sdílet život. Všímat si obyčejných věcí, které snadno přehlížíme, protože jsou stále s námi. Rána, kdy můžeme znovu otevřít oči. Rozhovoru, ve kterém se dva lidé skutečně poslouchají. Chvíle ticha. Stromu, který roste. Něčího úsměvu. Pocitu, že někam patříme.

Vděčnost za tyto věci není útěkem před skutečností. Neznamená zavřít oči před bolestí. Může být naopak způsobem, jak si uchovat citlivost, aniž bychom byli bolestí světa zcela pohlceni. Člověk může vidět utrpení a zároveň milovat život. Může nesouhlasit s krutostí, aniž by se sám stal nenávistným. Může odmítnout ponižování, aniž by začal ponižovat ty, se kterými nesouhlasí. A možná právě to je jedna z nejtěžších lekcí lidské svobody: nenechat se tím, proti čemu stojíme, proměnit ve stejnou kvalitu.

Když o tom přemýšlím, docházím k velmi jednoduchému závěru. Nemusíme znát všechny odpovědi o smyslu existence. Nemusíme přesně vědět, proč svět funguje právě takto nebo kam celá cesta směřuje. Možná je někdy důležitější objevit vlastní vnitřní směr.

Pro mě může znít velmi prostě: ano životu a ano lásce. Nikoliv jako heslo. Spíš jako každodenní rozhodnutí. Rozhodnutí všímat si toho, co je dobré. Chránit důstojnost druhých. Tvořit místo ničení. Pokoušet se zanechávat kolem sebe méně bolesti a více porozumění. Vážit si těch, které máme kolem sebe, dokud tu jsou. A nezapomenout, že i obyčejný rozhovor může být malým prostorem, ve kterém vzniká něco skutečně lidského.

Možná právě tak se mění svět. Ne najednou a ne jedním velkým činem, ale postupně, skrze jednotlivé bytosti, které si začnou uvědomovat, jakou kvalitu do života přinášejí. A tak možná stojí za to se čas od času zastavit a položit si jednoduchou otázku: „Když odložím všechno, proti čemu ve světě stojím, čemu ve svém životě opravdu říkám ano?“

Více článků

Den otevřených srdcí

Když se místo otázky „Je to pravda?“ ptáme „Kdo to řekl?“

Mezi miliardami a džunglí: Život bez oken jako cesta k sobě

Stíny a světlo: Jak se postavit svým démonům a proměnit je v sílu

Spor Soni Pekové otevírá důležitější otázku: kdo prověří samotné důkazy?

ELEN: Když říkáš, že žijeme v transformační nebo zlomové době, co tím přesně myslíš a podle čeho to poznáváš?

KAMIL: Když používám slovo „transformační“, nemyslím tím, že bych znal nějaký tajný plán dějin nebo věděl, kam přesně lidstvo směřuje. To nevím. Spíš pozoruji, že mnoho věcí, které jsme dlouhou dobu považovali za samozřejmé, přestává být samozřejmých. Proměňuje se způsob, jakým pracujeme, komunikujeme, vytváříme vztahy, získáváme informace nebo přemýšlíme o autoritách. Technologie se vyvíjejí rychleji, než na co jsme byli jako společnost zvyklí. Současně se mění naše očekávání od života.

Stále více lidí se podle mé zkušenosti ptá: Proč vlastně žiji tak, jak žiji? Co je pro mě opravdu důležité? Je moje práce skutečně můj život? Potřebuji všechno, za čím se celý život honím? A právě tyto otázky jsou pro mě známkou proměny. Nemusí jít o nějakou mystickou událost. Možná jednoduše přicházíme do období, kdy člověk začíná znovu hledat vztah sám k sobě.

ELEN: Co podle tebe dnes ve společnosti skutečně končí a co se naopak teprve rodí?

KAMIL: Nevím, jestli bych řekl, že něco definitivně končí. Dějiny podle mě nejsou dveře, které se jednou zavřou a už se nikdy neotevřou. Ale mám pocit, že slábne naše bezpodmínečná důvěra v určité vnější jistoty. Dlouhou dobu jsme byli vedeni k představě, že když budeme dostatečně výkonní, úspěšní, zabezpečení a materiálně zajištění, přijde automaticky také spokojenost. Jenže ono to tak vždycky není. Můžeme mít mnoho věcí a současně cítit vnitřní prázdnotu. A možná se právě rodí větší zájem o kvalitu života místo jeho pouhé kvantity. O vztahy. O duševní rovnováhu. O smysl. O autenticitu.

Nemyslím si, že svět bude najednou duchovní nebo harmonický. Člověk zůstane člověkem se všemi svými rozpory. Ale možná si postupně dovolujeme položit otázku, která ještě před několika desetiletími v běžném životě tolik nezaznívala: „Co když smyslem života není pouze něco získat, ale také něco pochopit?“

ELEN: Vnímáš současné krize spíš jako důsledek selhání systému, nebo jako součást hlubší proměny lidského vědomí?

KAMIL: Tady bych byl velmi opatrný. Nemám rád, když se konkrétní lidské utrpení začne vysvětlovat tím, že je „nutnou součástí duchovní transformace“. Takové vysvětlení může znít vznešeně, ale člověku, který prochází těžkou životní situací, příliš nepomůže. Krize mají reálné politické, ekonomické, historické, společenské i lidské příčiny. Zároveň ale věřím, že každá krize může člověku něco ukázat. Ne proto, že ji někdo „seslal“, aby nás něco naučil. Ale protože ve chvíli nejistoty se často odkrývá to, co bylo skryté. To co jsme přehlédli. Naše strachy, priority, závislost na vnějších jistotách, schopnost spolupracovat, i naše schopnost rozdělovat svět na „nás“ a „je“. Je to taková rozsvícená kontrolka na palubní desce života. Takže bych neřekl, že krize jsou především důkazem nějakého plánu transformace lidstva. Řekl bych spíš, že způsob, jakým na krize reagujeme, nám velmi mnoho vypovídá o stavu našeho vědomí.

ELEN: Jakou roli podle tebe hrají strach, nejistota a informační chaos v tom, jak dnes lidé přemýšlejí a rozhodují se?

KAMIL: Obrovskou. Strach je velmi silná lidská emoce. A když se bojíme, naše potřeba jednoduchých odpovědí roste. Najednou chceme vědět, kdo je viník. Kdo má pravdu. Komu máme věřit. Jenže svět bývá mnohem složitější. Dnešní informační prostředí navíc nabízí prakticky nekonečné množství názorů. Člověk si může během několika minut najít desítky zdrojů podporujících téměř jakýkoliv pohled na svět. Proto podle mě začíná být jednou z nejdůležitějších schopností člověka nikoliv pouze získávat informace, ale umět s nimi zacházet. Ptát se: Kdo to říká? Proč to říká? A možná ještě důležitější otázka: „Proč tomu právě já chci věřit?“ To je podle mě hluboce sebepoznávací otázka.

ELEN: Myslíš si, že se Česká republika v této proměně něčím zásadně liší od zbytku Evropy nebo světa?

KAMIL: Vím, na co narážíš Elen. (smích, poznámka redakce) Často hovořím o naší krásné zemi. Ale také si myslím, že každá společnost má vlastní historickou zkušenost a ta se samozřejmě promítá do toho, jak lidé vnímají současnost. U nás podle mě stále silně pracuje zkušenost s autoritami, nedůvěrou a velmi výraznou potřebou osobní svobody. Ale nechci teď Česko oddělovat od zbytku světa nějakým zvláštním duchovním posláním. Spíš mám rád představu, že každý národ, každá komunita a nakonec každý člověk může do světa přinést něco svého. A myslím, že Češi mají jednu velmi zajímavou vlastnost. Určitou nedůvěru k velkým slovům. Někdy je to komplikace, ale někdy je to podle mě velmi zdravé. Možná právě proto u nás duchovní témata potřebují být hodně ukotvená v obyčejném životě.

Nestačí mluvit o lásce, vědomí nebo jednotě. Musíme se ptát, jak se to projeví doma, v práci, ve vztahu k sousedovi nebo k člověku, který má úplně jiný názor než já.

ELEN: Kde podle tebe končí zdravá duchovní otevřenost a začíná útěk od reality, zjednodušování nebo slepá víra?

KAMIL: Tohle považuji za jednu z nejdůležitějších otázek současné spirituality. Duchovní cesta by podle mě neměla člověka odvádět od reality. Naopak by mu měla pomáhat realitu vidět pravdivěji. Jestliže moje duchovní přesvědčení způsobí, že přestanu přijímat fakta, přestanu být ochotný pochybovat nebo začnu všechny lidi s jiným názorem považovat za nevědomé, pak bych si měl položit otázku, kam jsem se vlastně dostal. Pro mě je duchovní otevřenost spojena s pokorou. Mohu něčemu hluboce věřit a zároveň říct: „Nevím.“ To je nádherné slovo. Nevím. Možná. Zkoumám. Cítím to tak. To není slabost. Pro mě je to známka určité vnitřní svobody.

ELEN: Jak rozeznáváš vlastní intuici od přání, strachu nebo názoru, který jsme převzali od někoho jiného?

KAMIL: Někdy velmi těžko. A možná právě proto mě tolik zajímá sebepoznání. Člověk může snadno říct: „Cítím to intuitivně.“ Jenže někdy to není intuice. Někdy je to strach. Jindy touha. Jindy zkušenost z minulosti. A někdy jen něco, co jsme mnohokrát slyšeli a postupně jsme to začali považovat za vlastní názor. Já se proto snažím intuici nekultivovat jako neomylný hlas. Spíš ji vnímám jako jeden z vnitřních signálů. Poslechnu si ji. Ale potom se dívám kolem sebe, ptám se a mluvím s lidmi. Nechám věci někdy chvíli uležet. Skutečné sebepoznání pro mě není přesvědčení, že už dokonale znám svůj vnitřní hlas. Je to dlouhá a nikdy nekončící cesta sebepoznávání. Je to ochota znovu a znovu poznávat, odkud moje vnitřní hlasování skutečně přichází.

ELEN: Jak podle tebe mění umělá inteligence, sociální sítě a technologický vývoj naše chápání člověka, svobody a vlastní identity?

KAMIL: Myslím, že právě tady nás čeká jedna z největších otázek příštích let. Technologie už dávno nejsou pouze nástrojem někde vedle nás. Vstupují do našeho způsobu přemýšlení. Ovlivňují, co vidíme, koho posloucháme, s kým komunikujeme a někdy i to, jak sami sebe vnímáme. Umělá inteligence tuto otázku ještě prohlubuje. Pokud stroj dokáže vytvářet text, obraz, hudbu nebo vést rozhovor, začneme se možná znovu ptát: Co je vlastně lidské? A mně připadá, že odpověď nemusí být v tom, že budeme s technologiemi soupeřit. Možná nás právě technologie donutí znovu objevit něco velmi starého. Schopnost skutečně být s druhým člověkem. Dotknout se jeho života. Naslouchat. Milovat. Přijmout odpovědnost. Technologie mohou vytvořit velmi přesvědčivou simulaci mnoha lidských projevů. Ale otázka, jakým člověkem se rozhodnu být, stále zůstává na mně.

ELEN: Co může obyčejný člověk dělat, když má pocit, že svět kolem něj je příliš složitý, polarizovaný a že na jeho hlasu nezáleží?

KAMIL: Možná začít tam, kde skutečně něco ovlivnit může. To může znít až příliš jednoduše, ale já tomu opravdu věřím. Nemohu každé ráno zachránit svět. Mohu ale ovlivnit způsob, jakým mluvím se svými blízkými. Mohu rozhodnout, čemu budu věnovat pozornost. Mohu pomoci někomu ve svém okolí. Mohu tvořit. Mohu se vzdělávat. Mohu se účastnit života své obce nebo komunity. Mohu odmítnout nenávist, i když ji někdo ode mě očekává. A především mohu pracovat sám se sebou. S tou neprobádanou Bytostí plnou zázraků a překvapení. Protože polarizace společnosti nezačíná pouze v médiích nebo v politice. Začíná také v okamžiku, kdy já přestanu vidět člověka v někom, kdo se mnou nesouhlasí. To je velmi těžká disciplína. A právě proto ji považuji za důležitou.

ELEN: Kdybys měl dnešní dobu vnímat ne jako těžkou zkoušku, ale jako výzvu k sebepoznání, k čemu nás podle tebe nejvíc zve?

KAMIL: Možná k tomu, abychom přestali hledat všechny odpovědi pouze venku. Celý svět nám nabízí někoho, kdo nám řekne, co si máme myslet. A já proti ničemu z toho nejsem. Každý z těchto hlasů nám může něco dát. Ale nakonec se stejně musím vrátit k sobě. K otázce: „Kdo jsem, když na chvíli odložím všechny názory, role a očekávání?“

Co je pro mě opravdu důležité? Jak chci zacházet s časem, který mám? Jaký člověk ze mě vzniká způsobem, jakým každý den žiji?

Možná právě to je pro mě transformační charakter této doby. Nečekám nějaký okamžik, kdy se najednou změní celé lidstvo. Transformace se podle mě děje mnohem tišeji. V jednom vztahu. V jednom rozhodnutí. V jednom přiznání vlastní chyby. V jednom okamžiku, kdy místo odsouzení začnu naslouchat. A možná právě z milionů takových nenápadných okamžiků jednou vznikne svět, kterému budeme říkat nový.

ELEN: Asi bycho tu mohli na toto téma společně hovořit dlouhé hodiny. Ale čas pro tento rozhovor se naplnil. Co bys chtěl říci za závěr našeho rozhovoru?

KAMIL: Předevší Ti děkuji Elen, že jsem měl možnost vyslovit několik důležitých slov nahlas, protože i pro mě je to sebeuvědomění. Po našem rozhovoru ve mně zůstává také jedna myšlenka. Možná není nejdůležitější zjistit, zda skutečně žijeme v nějaké výjimečné „transformační době“. Možná je mnohem důležitější otázka: „Jak tuto dobu prožijeme my sami? Budeme více vedeni strachem, nebo zvídavostí? Budeme hledat nepřátele, nebo způsoby, jak spolu mluvit? Budeme čekat, až se změní svět, nebo začneme zkoumat vlastní život?

Nemám univerzální odpověď. A vlastně jsem rád, že ji nemám. MOJEsebepoznání pro mě nikdy nebylo místem hotových pravd. Vnímám ho spíš jako prostor, kde se můžeme potkávat, ptát se, sdílet vlastní zkušenosti a někdy také připustit, že svět je mnohem tajemnější, než jsme si mysleli. A možná právě schopnost zůstat otevřený otázce je jednou z nejdůležitějších schopností pro dobu, kterou právě společně prožíváme.

ELEN: Děkuji za sdílení.

Kamil: Já děkuji.

Ivermektin a mebendazol patří mezi léčiva známá především z úplně jiné oblasti medicíny. Obě látky se dlouhá léta používají proti parazitárním onemocněním. Přesto se v posledních letech opakovaně objevují v laboratorním onkologickém výzkumu jako možní kandidáti na takzvaný drug repurposing – hledání nového využití již existujících léků. Debatu nyní výrazně oživila studie publikovaná v roce 2026 v odborném časopise Anticancer Research. Její výsledky jsou zajímavé. Zároveň názorně ukazují, jak velký rozdíl může existovat mezi větou „pozorovali jsme zajímavý signál“ a tvrzením „prokázali jsme novou léčbu rakoviny“.

Studie skutečně existuje

Práce nese název Real-world Clinical Outcomes of Ivermectin and Mebendazole in Cancer Patients: Results from a Prospective Observational Cohort. Autoři Nicolas Hulscher, Kelly Victory, James A. Thorp, Drew Pinsky, Alejandro Diaz-Villalobos, Peter Gillooly, Foster Coulson, Melissa Annazone, Chloe Radesi, Jessica Brooks, Peter A. McCullough a Harvey Risch sledovali pacienty s různými nádorovými diagnózami, kterým byla off-label předepisována kombinace ivermektinu a mebendazolu. Studie byla publikována v Anticancer Research, odborném časopise vydávaném International Institute of Anticancer Research.

Časopis není neznámým internetovým periodikem. Jde o onkologický časopis, jehož rukopisy podle aktuálních redakčních pravidel procházejí single-blind peer review dvěma až třemi odbornými recenzenty. To je důležitý fakt. Stejně důležitý je ovšem fakt druhý: peer review samo o sobě neznamená, že závěry studie byly definitivně potvrzeny. A právě u této studie se to ukázalo velmi názorně.

Nebylo to 200 pacientů, ale 197

Do studie bylo původně zahrnuto 197 onkologických pacientů. Číslo „200 pacientů“, které se objevuje v některých komentářích a videích, je tedy přijatelné pouze jako zaokrouhlené vyjádření. Podstatnější je něco jiného. Po přibližně šesti měsících byly následné údaje dostupné pouze u 122 pacientů. To znamená, že šestiměsíční follow-up dokončilo přibližně 61,9 procenta původní kohorty. U 75 pacientů, tedy více než třetiny původního souboru, odpovídající následná data chyběla. Tak velký úbytek účastníků je z metodologického hlediska důležitý. Nelze totiž automaticky předpokládat, že pacienti, kteří ze sledování vypadli, měli stejné výsledky jako ti, kteří v něm zůstali.

Odkud se vzalo 84,4 procenta?

Právě toto číslo se stalo nejsilnější součástí veřejné interpretace studie. Mezi 122 pacienty se šestiměsíčními údaji autoři zaznamenali přibližně následující rozdělení:

• 40 pacientů, tedy 32,8 %, bylo označeno jako „no evidence of disease“ – bez známek onemocnění,
• 19 pacientů, tedy 15,6 %, hlásilo regresi,
• 44 pacientů, tedy 36,1 %, mělo stabilní onemocnění,
• 19 pacientů, tedy 15,6 %, vykazovalo progresi.

Autoři spojili první tři kategorie do ukazatele označovaného jako Clinical Benefit Ratio.

Výsledek: 84,4 procenta.

Číslo tedy ve studii skutečně existuje. Problém nastává teprve ve chvíli, kdy je převedeno do věty:

„84,4 procenta pacientů reagovalo na léčbu.“

Takovou interpretaci data neumožňují.

Stabilní nemoc není totéž jako regrese nádoru

Více než třetinu uvedených 84,4 procenta tvořili pacienti se stabilním onemocněním. To je v onkologii důležitý výsledek, ale není synonymem zmenšení nádoru. Pokud sečteme pouze kategorie „no evidence of disease“ a „regression“, dostaneme přibližně 48,4 procenta pacientů se šestiměsíčními údaji. Ani toto číslo ale nelze označit za objektivní response rate způsobenou ivermektinem a mebendazolem. Proč? Protože studie nebyla randomizovaným klinickým experimentem.

Chyběla důležitá věc: kontrolní skupina

Šlo o prospektivní observační kohortu. Pacienti nebyli náhodně rozděleni do skupiny dostávající ivermektin a mebendazol a do srovnatelné kontrolní skupiny, která by tyto léky nedostávala. Studie tedy nedokáže odpovědět na zásadní otázku: Jak by stejná skupina pacientů dopadla bez ivermektinu a mebendazolu? Bez tohoto srovnání není možné spolehlivě určit příčinu pozorovaného výsledku. To je zásadní rozdíl mezi observační studií a randomizovanou kontrolovanou studií.

Mnoho pacientů zároveň dostávalo standardní onkologickou léčbu

Situaci dále komplikuje skutečnost, že ivermektin a mebendazol nebyly u mnoha účastníků jedinými léčebnými zásahy.

Pacienti současně podstupovali například:

• chemoterapii,
• radioterapii,
• operace,
• další léčebné postupy,
• změny životosprávy či užívání doplňků.

A právě zde vzniká jeden z největších interpretačních problémů. Pokud například pacient podstoupí operaci nádoru, chemoterapii a současně začne užívat experimentální kombinaci dvou dalších léčiv a o několik měsíců později nemá zjistitelnou nemoc, observační studie nedokáže určit, která část léčby za výsledek odpovídá. Může jít o efekt standardní terapie nebo o kombinaci více faktorů. Teoreticky může existovat i dodatečný účinek zkoumaných léčiv. Ale z takto koncipované studie to nelze rozhodnout.

Nešlo o jednu konkrétní rakovinu

Další komplikací je mimořádná heterogenita sledované populace. Pacienti měli řadu různých nádorových diagnóz. Mezi nejčastější patřily nádory prostaty, prsu, plic a tlustého střeva, ale zastoupeny byly i další malignity. To je důležité, protože pojem „rakovina“ označuje velkou skupinu biologicky velmi odlišných nemocí.

Karcinom prostaty se může svým průběhem, prognózou i léčbou zásadně lišit například od karcinomu pankreatu, glioblastomu, melanomu nebo agresivního lymfomu. Výsledek smíšené skupiny proto nelze jednoduše převést do tvrzení, že určitá látka „funguje proti rakovině“.

A potom přišlo varování samotného časopisu

Příběh studie získal další významnou kapitolu krátce po publikaci. Dne 9. června 2026 vydala redakční rada časopisu Anticancer Research k článku oficiální Expression of Concern. Jde o formální redakční upozornění používané v situaci, kdy kolem publikované práce vzniknou otázky, které ještě nebyly definitivně vyřešeny. Nejde o stažení studie ani to neznamená, že bylo prokázáno falšování výsledků. Redakce zdůraznila, že práce byla publikována jako hypothesis-generating, tedy především jako podklad pro formulování hypotézy a budoucí randomizované klinické studie. Prověřování se týká mimo jiné spolehlivosti dat, statistických otázek a etického dohledu.

Zvláštní pozornost má být věnována také objektivní klinické dokumentaci podporující hlášené regrese nádorů. To je mimořádně důležité právě proto, že výsledky studie byly založeny převážně na hlášeném zdravotním stavu pacientů, nikoli na standardizovaném nezávislém hodnocení nádorových odpovědí, jaké bývá požadováno ve velkých registračních onkologických studiích.

Znamená to, že ivermektin proti nádorům nefunguje?

Takový závěr by byl stejně nepřesný jako opačné tvrzení. V laboratorním výzkumu existuje řada prací, které u ivermektinu popsaly zajímavé protinádorové mechanismy. Experimentálně byly zkoumány například vlivy na buněčnou signalizaci, apoptózu, mitochondriální funkce, autofagii či mechanismy spojené s růstem a přežíváním nádorových buněk. To je legitimní vědecký výzkum. Je však nezbytné rozlišovat dvě úplně odlišné věty: „„Látka působí proti nádorovým buňkám v laboratorním modelu.“ a „Látka prodlužuje život pacientům s rakovinou.“ Mezi těmito dvěma stupni důkazu bývá v medicíně obrovská propast. Velké množství látek vykazuje zajímavé protinádorové účinky v buněčných kulturách nebo na zvířecích modelech, ale jejich klinický přínos se později u lidí nepotvrdí. Proto jsou rozhodující kvalitní klinické studie.

Mebendazol má o něco zajímavější klinickou historii

U mebendazolu je situace o něco složitější. Vedle laboratorních výsledků existuje několik klinických studií na lidech. Jedna malá studie fáze 2a sledovala pacienty s pokročilými gastrointestinálními nádory, kteří již vyčerpali standardní možnosti léčby. Do studie bylo zařazeno jedenáct pacientů, deset zahájilo léčebnou fázi a osm bylo následně hodnotitelných pomocí CT. U všech osmi hodnotitelných pacientů došlo k progresi onemocnění.

Existuje však také malá randomizovaná dvojitě zaslepená studie u pacientů s metastatickým kolorektálním karcinomem, v níž bylo přidání mebendazolu ke standardní protinádorové léčbě spojeno se zajímavým signálem v oblasti nádorové odpovědi a přežití bez progrese. Problém? Studie zahrnovala pouze 40 pacientů. Takto malé studie jsou vhodné především k identifikaci signálu, který je třeba následně ověřit na podstatně větším a nezávislém souboru. Právě to zatím chybí.

Staré a levné léky není důvod automaticky odmítat

Celá debata má ještě jeden širší rozměr. V onkologii se skutečně intenzivně zkoumá takzvaný drug repurposing – hledání nových možností využití známých léčiv. Takový výzkum má řadu výhod. U dlouhodobě používaných léků již zpravidla existuje mnoho informací o farmakologii a bezpečnosti. Vývoj může být levnější a rychlejší než u zcela nové molekuly a generická léčiva mohou být v případě úspěchu relativně dostupná. Historie medicíny navíc ukazuje, že změna indikace existující látky může skutečně přinést významnou léčbu. Proto by nebylo vědecké odmítat ivermektin nebo mebendazol pouze proto, že jsou staré, levné nebo původně určené pro jiné onemocnění.

A co William Makis?

V souvislosti s ivermektinem a mebendazolem se na sociálních sítích často objevuje také jméno kanadského lékaře Williama Makise. Makis má skutečnou odbornou publikační historii, zejména v oblasti nukleární medicíny a diagnostického zobrazování. Není však autorem ani spoluautorem studie 197 pacientů, o níž je řeč. Jeho veřejně prezentované zkušenosti s jednotlivými pacienty je proto nutné oddělovat od této publikace a od kontrolovaných klinických dat. Jednotlivé případy mohou být zajímavým impulzem pro výzkum. Bez kontrolní skupiny a standardizované dokumentace však nemohou samy o sobě dokázat účinnost léčby.

84,4 procenta je reálné číslo. Jeho význam je ale jiný, než naznačují titulky

Toto je patrně nejdůležitější závěr celé kauzy. Číslo 84,4 procenta nebylo vymyšleno. Skutečně pochází z publikované odborné práce. Nevypovídá však o tom, že u 84,4 procenta pacientů ivermektin a mebendazol způsobil remisi nebo regresi rakoviny. Do tohoto čísla je zahrnuta také stabilní nemoc. Výsledky se navíc týkají pouze 122 ze 197 původně zařazených pacientů. A především: bez kontrolní skupiny a při současném používání dalších onkologických terapií nelze určit, jakou část pozorovaných výsledků lze případně přičíst sledované kombinaci.

Co tedy studie skutečně ukázala?

Neprokázala, že ivermektin a mebendazol léčí rakovinu. Ale ani z ní nevyplývá, že je další zkoumání těchto látek bezvýznamné. Ukázala signál, který může být důvodem pro další výzkum. A právě zde by měl začínat další krok vědy. Dobře navržené, předem registrované, randomizované a dostatečně velké klinické studie u přesně definovaných nádorových diagnóz. Teprve ty by mohly ukázat, zda pozorovaný signál představuje skutečný léčebný účinek, nebo je výsledkem výběru pacientů, standardní terapie, metodiky sledování a dalších faktorů. Do té doby je nejpřesnější formulace mnohem méně senzační než některé internetové titulky:Ivermektin a mebendazol jsou zajímavými kandidáty pro další onkologický výzkum, jejich protinádorová účinnost však zatím není klinicky prokázána.

A v případě studie, která debatu znovu rozpoutala, navíc stále čekáme na další důležitou odpověď: jak dopadne audit zdrojových dat zahájený samotným odborným časopisem.

Informační zdroje

1. Hulscher N. et al. – Real-world Clinical Outcomes of Ivermectin and Mebendazole in Cancer Patients: Results from a Prospective Observational Cohort
   Anticancer Research, 2026; 46(6):3243–3255.
   DOI: 10.21873/anticanres.18194
   PMID: 42203321
   Jde o hlavní studii 197 pacientů, ze které pochází údaj 84,4 % Clinical Benefit Ratio. PubMed zároveň výslovně uvádí, že šlo o observační studii, že follow-up dokončilo 122 pacientů a že výsledky zdravotního stavu byly self-reported. PubMed – původní studie
2. Editorial Board of Anticancer Research – Expression of Concern
   Anticancer Research, 9. června 2026; 46(6):e3243.
   DOI: 10.21873/anticanres.18276
   Toto je mimořádně důležitý zdroj. Redakce uvádí, že po publikaci vznikly závažné otázky týkající se ověřitelnosti a statistické spolehlivosti dat a etického dohledu a zahájila další prověřování. Současně zdůrazňuje, že práce byla publikována jako „hypothesis-generating“ podklad pro budoucí randomizované studie. Anticancer Research – Expression of Concern
3. U.S. National Library of Medicine – NLM Catalog: Anticancer Research
   Oficiální katalog NLM potvrzuje, že časopis vychází od roku 1981, jeho současným vydavatelem je International Institute of Anticancer Research a je aktuálně indexován v MEDLINE a PubMed. NLM Catalog – Anticancer Research
4. International Institute of Anticancer Research – Instructions for Authors 2026
   Oficiální publikační pravidla časopisu. Uvádějí, že materiály zasílané do Anticancer Research podléhají peer review dvěma až třemi vhodnými recenzenty; časopis pokrývá experimentální i klinický onkologický výzkum.
   Oficiální pravidla Anticancer Research
5. Hegazy S. K. et al. – Mebendazole; from an anti-parasitic drug to a promising candidate for drug repurposing in colorectal cancer
   Life Sciences, 2022;299:120536.
   DOI: 10.1016/j.lfs.2022.120536
   PMID: 35385794
   Malá prospektivní randomizovaná dvojitě zaslepená placebo-kontrolovaná studie 40 pacientů s metastatickým kolorektálním karcinomem. Přidání mebendazolu ke standardní léčbě bylo spojeno s výrazným signálem v response rate a PFS. Vzhledem k pouhým 20 pacientům v každém rameni jde o zajímavý, ale nikoli definitivní důkaz. PubMed – randomizovaná studie mebendazolu
6. Mansoori S. et al. – A phase 2a clinical study on the safety and efficacy of individualized dosed mebendazole in patients with advanced gastrointestinal cancer
   Scientific Reports, 2021;11:8981.
   DOI: 10.1038/s41598-021-88433-y
   PMID: 33903692
   Důležitý protiváhový zdroj. Studie zahrnula 11 pacientů s refrakterními gastrointestinálními nádory. Z osmi pacientů, kteří dospěli k CT hodnocení, měli všichni progresivní onemocnění. PubMed – fáze 2a mebendazolu
7. ClinicalTrials.gov – NCT05318469
   A Phase I/II Study Evaluating the Safety and Efficacy of Ivermectin in Combination With Immune Checkpoint Inhibitor in Patients With Metastatic Triple Negative Breast Cancer.
   Jde o skutečnou klinickou studii ivermektinu v onkologii. K poslední zveřejněné aktualizaci z 6. května 2026 byla vedena jako Recruiting, plánovala přibližně 34 účastnic a neměla zveřejněné výsledky. To dokládá, že ivermektin je klinicky zkoumán, nikoli že jeho účinnost již byla prokázána. ClinicalTrials.gov – NCT05318469