Více článků

Skrytá moudrost symbolů: Jak lidstvo po staletí mapovalo neviditelné vzorce života

Mezi miliardami a džunglí: Život bez oken jako cesta k sobě

Svět na prahu napětí: Co nám příštích 100 dní naznačí o stavu společnosti

Záhada osobnosti hraběte de Saint-Germain

Hledání pravdy, svobody a lidského potenciálu

ELEN: Když říkáš, že žijeme v transformační nebo zlomové době, co tím přesně myslíš a podle čeho to poznáváš?

KAMIL: Když používám slovo „transformační“, nemyslím tím, že bych znal nějaký tajný plán dějin nebo věděl, kam přesně lidstvo směřuje. To nevím. Spíš pozoruji, že mnoho věcí, které jsme dlouhou dobu považovali za samozřejmé, přestává být samozřejmých. Proměňuje se způsob, jakým pracujeme, komunikujeme, vytváříme vztahy, získáváme informace nebo přemýšlíme o autoritách. Technologie se vyvíjejí rychleji, než na co jsme byli jako společnost zvyklí. Současně se mění naše očekávání od života.

Stále více lidí se podle mé zkušenosti ptá: Proč vlastně žiji tak, jak žiji? Co je pro mě opravdu důležité? Je moje práce skutečně můj život? Potřebuji všechno, za čím se celý život honím? A právě tyto otázky jsou pro mě známkou proměny. Nemusí jít o nějakou mystickou událost. Možná jednoduše přicházíme do období, kdy člověk začíná znovu hledat vztah sám k sobě.

ELEN: Co podle tebe dnes ve společnosti skutečně končí a co se naopak teprve rodí?

KAMIL: Nevím, jestli bych řekl, že něco definitivně končí. Dějiny podle mě nejsou dveře, které se jednou zavřou a už se nikdy neotevřou. Ale mám pocit, že slábne naše bezpodmínečná důvěra v určité vnější jistoty. Dlouhou dobu jsme byli vedeni k představě, že když budeme dostatečně výkonní, úspěšní, zabezpečení a materiálně zajištění, přijde automaticky také spokojenost. Jenže ono to tak vždycky není. Můžeme mít mnoho věcí a současně cítit vnitřní prázdnotu. A možná se právě rodí větší zájem o kvalitu života místo jeho pouhé kvantity. O vztahy. O duševní rovnováhu. O smysl. O autenticitu.

Nemyslím si, že svět bude najednou duchovní nebo harmonický. Člověk zůstane člověkem se všemi svými rozpory. Ale možná si postupně dovolujeme položit otázku, která ještě před několika desetiletími v běžném životě tolik nezaznívala: „Co když smyslem života není pouze něco získat, ale také něco pochopit?“

ELEN: Vnímáš současné krize spíš jako důsledek selhání systému, nebo jako součást hlubší proměny lidského vědomí?

KAMIL: Tady bych byl velmi opatrný. Nemám rád, když se konkrétní lidské utrpení začne vysvětlovat tím, že je „nutnou součástí duchovní transformace“. Takové vysvětlení může znít vznešeně, ale člověku, který prochází těžkou životní situací, příliš nepomůže. Krize mají reálné politické, ekonomické, historické, společenské i lidské příčiny. Zároveň ale věřím, že každá krize může člověku něco ukázat. Ne proto, že ji někdo „seslal“, aby nás něco naučil. Ale protože ve chvíli nejistoty se často odkrývá to, co bylo skryté. To co jsme přehlédli. Naše strachy, priority, závislost na vnějších jistotách, schopnost spolupracovat, i naše schopnost rozdělovat svět na „nás“ a „je“. Je to taková rozsvícená kontrolka na palubní desce života. Takže bych neřekl, že krize jsou především důkazem nějakého plánu transformace lidstva. Řekl bych spíš, že způsob, jakým na krize reagujeme, nám velmi mnoho vypovídá o stavu našeho vědomí.

ELEN: Jakou roli podle tebe hrají strach, nejistota a informační chaos v tom, jak dnes lidé přemýšlejí a rozhodují se?

KAMIL: Obrovskou. Strach je velmi silná lidská emoce. A když se bojíme, naše potřeba jednoduchých odpovědí roste. Najednou chceme vědět, kdo je viník. Kdo má pravdu. Komu máme věřit. Jenže svět bývá mnohem složitější. Dnešní informační prostředí navíc nabízí prakticky nekonečné množství názorů. Člověk si může během několika minut najít desítky zdrojů podporujících téměř jakýkoliv pohled na svět. Proto podle mě začíná být jednou z nejdůležitějších schopností člověka nikoliv pouze získávat informace, ale umět s nimi zacházet. Ptát se: Kdo to říká? Proč to říká? A možná ještě důležitější otázka: „Proč tomu právě já chci věřit?“ To je podle mě hluboce sebepoznávací otázka.

ELEN: Myslíš si, že se Česká republika v této proměně něčím zásadně liší od zbytku Evropy nebo světa?

KAMIL: Vím, na co narážíš Elen. (smích, poznámka redakce) Často hovořím o naší krásné zemi. Ale také si myslím, že každá společnost má vlastní historickou zkušenost a ta se samozřejmě promítá do toho, jak lidé vnímají současnost. U nás podle mě stále silně pracuje zkušenost s autoritami, nedůvěrou a velmi výraznou potřebou osobní svobody. Ale nechci teď Česko oddělovat od zbytku světa nějakým zvláštním duchovním posláním. Spíš mám rád představu, že každý národ, každá komunita a nakonec každý člověk může do světa přinést něco svého. A myslím, že Češi mají jednu velmi zajímavou vlastnost. Určitou nedůvěru k velkým slovům. Někdy je to komplikace, ale někdy je to podle mě velmi zdravé. Možná právě proto u nás duchovní témata potřebují být hodně ukotvená v obyčejném životě.

Nestačí mluvit o lásce, vědomí nebo jednotě. Musíme se ptát, jak se to projeví doma, v práci, ve vztahu k sousedovi nebo k člověku, který má úplně jiný názor než já.

ELEN: Kde podle tebe končí zdravá duchovní otevřenost a začíná útěk od reality, zjednodušování nebo slepá víra?

KAMIL: Tohle považuji za jednu z nejdůležitějších otázek současné spirituality. Duchovní cesta by podle mě neměla člověka odvádět od reality. Naopak by mu měla pomáhat realitu vidět pravdivěji. Jestliže moje duchovní přesvědčení způsobí, že přestanu přijímat fakta, přestanu být ochotný pochybovat nebo začnu všechny lidi s jiným názorem považovat za nevědomé, pak bych si měl položit otázku, kam jsem se vlastně dostal. Pro mě je duchovní otevřenost spojena s pokorou. Mohu něčemu hluboce věřit a zároveň říct: „Nevím.“ To je nádherné slovo. Nevím. Možná. Zkoumám. Cítím to tak. To není slabost. Pro mě je to známka určité vnitřní svobody.

ELEN: Jak rozeznáváš vlastní intuici od přání, strachu nebo názoru, který jsme převzali od někoho jiného?

KAMIL: Někdy velmi těžko. A možná právě proto mě tolik zajímá sebepoznání. Člověk může snadno říct: „Cítím to intuitivně.“ Jenže někdy to není intuice. Někdy je to strach. Jindy touha. Jindy zkušenost z minulosti. A někdy jen něco, co jsme mnohokrát slyšeli a postupně jsme to začali považovat za vlastní názor. Já se proto snažím intuici nekultivovat jako neomylný hlas. Spíš ji vnímám jako jeden z vnitřních signálů. Poslechnu si ji. Ale potom se dívám kolem sebe, ptám se a mluvím s lidmi. Nechám věci někdy chvíli uležet. Skutečné sebepoznání pro mě není přesvědčení, že už dokonale znám svůj vnitřní hlas. Je to dlouhá a nikdy nekončící cesta sebepoznávání. Je to ochota znovu a znovu poznávat, odkud moje vnitřní hlasování skutečně přichází.

ELEN: Jak podle tebe mění umělá inteligence, sociální sítě a technologický vývoj naše chápání člověka, svobody a vlastní identity?

KAMIL: Myslím, že právě tady nás čeká jedna z největších otázek příštích let. Technologie už dávno nejsou pouze nástrojem někde vedle nás. Vstupují do našeho způsobu přemýšlení. Ovlivňují, co vidíme, koho posloucháme, s kým komunikujeme a někdy i to, jak sami sebe vnímáme. Umělá inteligence tuto otázku ještě prohlubuje. Pokud stroj dokáže vytvářet text, obraz, hudbu nebo vést rozhovor, začneme se možná znovu ptát: Co je vlastně lidské? A mně připadá, že odpověď nemusí být v tom, že budeme s technologiemi soupeřit. Možná nás právě technologie donutí znovu objevit něco velmi starého. Schopnost skutečně být s druhým člověkem. Dotknout se jeho života. Naslouchat. Milovat. Přijmout odpovědnost. Technologie mohou vytvořit velmi přesvědčivou simulaci mnoha lidských projevů. Ale otázka, jakým člověkem se rozhodnu být, stále zůstává na mně.

ELEN: Co může obyčejný člověk dělat, když má pocit, že svět kolem něj je příliš složitý, polarizovaný a že na jeho hlasu nezáleží?

KAMIL: Možná začít tam, kde skutečně něco ovlivnit může. To může znít až příliš jednoduše, ale já tomu opravdu věřím. Nemohu každé ráno zachránit svět. Mohu ale ovlivnit způsob, jakým mluvím se svými blízkými. Mohu rozhodnout, čemu budu věnovat pozornost. Mohu pomoci někomu ve svém okolí. Mohu tvořit. Mohu se vzdělávat. Mohu se účastnit života své obce nebo komunity. Mohu odmítnout nenávist, i když ji někdo ode mě očekává. A především mohu pracovat sám se sebou. S tou neprobádanou Bytostí plnou zázraků a překvapení. Protože polarizace společnosti nezačíná pouze v médiích nebo v politice. Začíná také v okamžiku, kdy já přestanu vidět člověka v někom, kdo se mnou nesouhlasí. To je velmi těžká disciplína. A právě proto ji považuji za důležitou.

ELEN: Kdybys měl dnešní dobu vnímat ne jako těžkou zkoušku, ale jako výzvu k sebepoznání, k čemu nás podle tebe nejvíc zve?

KAMIL: Možná k tomu, abychom přestali hledat všechny odpovědi pouze venku. Celý svět nám nabízí někoho, kdo nám řekne, co si máme myslet. A já proti ničemu z toho nejsem. Každý z těchto hlasů nám může něco dát. Ale nakonec se stejně musím vrátit k sobě. K otázce: „Kdo jsem, když na chvíli odložím všechny názory, role a očekávání?“

Co je pro mě opravdu důležité? Jak chci zacházet s časem, který mám? Jaký člověk ze mě vzniká způsobem, jakým každý den žiji?

Možná právě to je pro mě transformační charakter této doby. Nečekám nějaký okamžik, kdy se najednou změní celé lidstvo. Transformace se podle mě děje mnohem tišeji. V jednom vztahu. V jednom rozhodnutí. V jednom přiznání vlastní chyby. V jednom okamžiku, kdy místo odsouzení začnu naslouchat. A možná právě z milionů takových nenápadných okamžiků jednou vznikne svět, kterému budeme říkat nový.

ELEN: Asi bycho tu mohli na toto téma společně hovořit dlouhé hodiny. Ale čas pro tento rozhovor se naplnil. Co bys chtěl říci za závěr našeho rozhovoru?

KAMIL: Předevší Ti děkuji Elen, že jsem měl možnost vyslovit několik důležitých slov nahlas, protože i pro mě je to sebeuvědomění. Po našem rozhovoru ve mně zůstává také jedna myšlenka. Možná není nejdůležitější zjistit, zda skutečně žijeme v nějaké výjimečné „transformační době“. Možná je mnohem důležitější otázka: „Jak tuto dobu prožijeme my sami? Budeme více vedeni strachem, nebo zvídavostí? Budeme hledat nepřátele, nebo způsoby, jak spolu mluvit? Budeme čekat, až se změní svět, nebo začneme zkoumat vlastní život?

Nemám univerzální odpověď. A vlastně jsem rád, že ji nemám. MOJEsebepoznání pro mě nikdy nebylo místem hotových pravd. Vnímám ho spíš jako prostor, kde se můžeme potkávat, ptát se, sdílet vlastní zkušenosti a někdy také připustit, že svět je mnohem tajemnější, než jsme si mysleli. A možná právě schopnost zůstat otevřený otázce je jednou z nejdůležitějších schopností pro dobu, kterou právě společně prožíváme.

ELEN: Děkuji za sdílení.

Kamil: Já děkuji.

Ivermektin a mebendazol patří mezi léčiva známá především z úplně jiné oblasti medicíny. Obě látky se dlouhá léta používají proti parazitárním onemocněním. Přesto se v posledních letech opakovaně objevují v laboratorním onkologickém výzkumu jako možní kandidáti na takzvaný drug repurposing – hledání nového využití již existujících léků. Debatu nyní výrazně oživila studie publikovaná v roce 2026 v odborném časopise Anticancer Research. Její výsledky jsou zajímavé. Zároveň názorně ukazují, jak velký rozdíl může existovat mezi větou „pozorovali jsme zajímavý signál“ a tvrzením „prokázali jsme novou léčbu rakoviny“.

Studie skutečně existuje

Práce nese název Real-world Clinical Outcomes of Ivermectin and Mebendazole in Cancer Patients: Results from a Prospective Observational Cohort. Autoři Nicolas Hulscher, Kelly Victory, James A. Thorp, Drew Pinsky, Alejandro Diaz-Villalobos, Peter Gillooly, Foster Coulson, Melissa Annazone, Chloe Radesi, Jessica Brooks, Peter A. McCullough a Harvey Risch sledovali pacienty s různými nádorovými diagnózami, kterým byla off-label předepisována kombinace ivermektinu a mebendazolu. Studie byla publikována v Anticancer Research, odborném časopise vydávaném International Institute of Anticancer Research.

Časopis není neznámým internetovým periodikem. Jde o onkologický časopis, jehož rukopisy podle aktuálních redakčních pravidel procházejí single-blind peer review dvěma až třemi odbornými recenzenty. To je důležitý fakt. Stejně důležitý je ovšem fakt druhý: peer review samo o sobě neznamená, že závěry studie byly definitivně potvrzeny. A právě u této studie se to ukázalo velmi názorně.

Nebylo to 200 pacientů, ale 197

Do studie bylo původně zahrnuto 197 onkologických pacientů. Číslo „200 pacientů“, které se objevuje v některých komentářích a videích, je tedy přijatelné pouze jako zaokrouhlené vyjádření. Podstatnější je něco jiného. Po přibližně šesti měsících byly následné údaje dostupné pouze u 122 pacientů. To znamená, že šestiměsíční follow-up dokončilo přibližně 61,9 procenta původní kohorty. U 75 pacientů, tedy více než třetiny původního souboru, odpovídající následná data chyběla. Tak velký úbytek účastníků je z metodologického hlediska důležitý. Nelze totiž automaticky předpokládat, že pacienti, kteří ze sledování vypadli, měli stejné výsledky jako ti, kteří v něm zůstali.

Odkud se vzalo 84,4 procenta?

Právě toto číslo se stalo nejsilnější součástí veřejné interpretace studie. Mezi 122 pacienty se šestiměsíčními údaji autoři zaznamenali přibližně následující rozdělení:

• 40 pacientů, tedy 32,8 %, bylo označeno jako „no evidence of disease“ – bez známek onemocnění,
• 19 pacientů, tedy 15,6 %, hlásilo regresi,
• 44 pacientů, tedy 36,1 %, mělo stabilní onemocnění,
• 19 pacientů, tedy 15,6 %, vykazovalo progresi.

Autoři spojili první tři kategorie do ukazatele označovaného jako Clinical Benefit Ratio.

Výsledek: 84,4 procenta.

Číslo tedy ve studii skutečně existuje. Problém nastává teprve ve chvíli, kdy je převedeno do věty:

„84,4 procenta pacientů reagovalo na léčbu.“

Takovou interpretaci data neumožňují.

Stabilní nemoc není totéž jako regrese nádoru

Více než třetinu uvedených 84,4 procenta tvořili pacienti se stabilním onemocněním. To je v onkologii důležitý výsledek, ale není synonymem zmenšení nádoru. Pokud sečteme pouze kategorie „no evidence of disease“ a „regression“, dostaneme přibližně 48,4 procenta pacientů se šestiměsíčními údaji. Ani toto číslo ale nelze označit za objektivní response rate způsobenou ivermektinem a mebendazolem. Proč? Protože studie nebyla randomizovaným klinickým experimentem.

Chyběla důležitá věc: kontrolní skupina

Šlo o prospektivní observační kohortu. Pacienti nebyli náhodně rozděleni do skupiny dostávající ivermektin a mebendazol a do srovnatelné kontrolní skupiny, která by tyto léky nedostávala. Studie tedy nedokáže odpovědět na zásadní otázku: Jak by stejná skupina pacientů dopadla bez ivermektinu a mebendazolu? Bez tohoto srovnání není možné spolehlivě určit příčinu pozorovaného výsledku. To je zásadní rozdíl mezi observační studií a randomizovanou kontrolovanou studií.

Mnoho pacientů zároveň dostávalo standardní onkologickou léčbu

Situaci dále komplikuje skutečnost, že ivermektin a mebendazol nebyly u mnoha účastníků jedinými léčebnými zásahy.

Pacienti současně podstupovali například:

• chemoterapii,
• radioterapii,
• operace,
• další léčebné postupy,
• změny životosprávy či užívání doplňků.

A právě zde vzniká jeden z největších interpretačních problémů. Pokud například pacient podstoupí operaci nádoru, chemoterapii a současně začne užívat experimentální kombinaci dvou dalších léčiv a o několik měsíců později nemá zjistitelnou nemoc, observační studie nedokáže určit, která část léčby za výsledek odpovídá. Může jít o efekt standardní terapie nebo o kombinaci více faktorů. Teoreticky může existovat i dodatečný účinek zkoumaných léčiv. Ale z takto koncipované studie to nelze rozhodnout.

Nešlo o jednu konkrétní rakovinu

Další komplikací je mimořádná heterogenita sledované populace. Pacienti měli řadu různých nádorových diagnóz. Mezi nejčastější patřily nádory prostaty, prsu, plic a tlustého střeva, ale zastoupeny byly i další malignity. To je důležité, protože pojem „rakovina“ označuje velkou skupinu biologicky velmi odlišných nemocí.

Karcinom prostaty se může svým průběhem, prognózou i léčbou zásadně lišit například od karcinomu pankreatu, glioblastomu, melanomu nebo agresivního lymfomu. Výsledek smíšené skupiny proto nelze jednoduše převést do tvrzení, že určitá látka „funguje proti rakovině“.

A potom přišlo varování samotného časopisu

Příběh studie získal další významnou kapitolu krátce po publikaci. Dne 9. června 2026 vydala redakční rada časopisu Anticancer Research k článku oficiální Expression of Concern. Jde o formální redakční upozornění používané v situaci, kdy kolem publikované práce vzniknou otázky, které ještě nebyly definitivně vyřešeny. Nejde o stažení studie ani to neznamená, že bylo prokázáno falšování výsledků. Redakce zdůraznila, že práce byla publikována jako hypothesis-generating, tedy především jako podklad pro formulování hypotézy a budoucí randomizované klinické studie. Prověřování se týká mimo jiné spolehlivosti dat, statistických otázek a etického dohledu.

Zvláštní pozornost má být věnována také objektivní klinické dokumentaci podporující hlášené regrese nádorů. To je mimořádně důležité právě proto, že výsledky studie byly založeny převážně na hlášeném zdravotním stavu pacientů, nikoli na standardizovaném nezávislém hodnocení nádorových odpovědí, jaké bývá požadováno ve velkých registračních onkologických studiích.

Znamená to, že ivermektin proti nádorům nefunguje?

Takový závěr by byl stejně nepřesný jako opačné tvrzení. V laboratorním výzkumu existuje řada prací, které u ivermektinu popsaly zajímavé protinádorové mechanismy. Experimentálně byly zkoumány například vlivy na buněčnou signalizaci, apoptózu, mitochondriální funkce, autofagii či mechanismy spojené s růstem a přežíváním nádorových buněk. To je legitimní vědecký výzkum. Je však nezbytné rozlišovat dvě úplně odlišné věty: „„Látka působí proti nádorovým buňkám v laboratorním modelu.“ a „Látka prodlužuje život pacientům s rakovinou.“ Mezi těmito dvěma stupni důkazu bývá v medicíně obrovská propast. Velké množství látek vykazuje zajímavé protinádorové účinky v buněčných kulturách nebo na zvířecích modelech, ale jejich klinický přínos se později u lidí nepotvrdí. Proto jsou rozhodující kvalitní klinické studie.

Mebendazol má o něco zajímavější klinickou historii

U mebendazolu je situace o něco složitější. Vedle laboratorních výsledků existuje několik klinických studií na lidech. Jedna malá studie fáze 2a sledovala pacienty s pokročilými gastrointestinálními nádory, kteří již vyčerpali standardní možnosti léčby. Do studie bylo zařazeno jedenáct pacientů, deset zahájilo léčebnou fázi a osm bylo následně hodnotitelných pomocí CT. U všech osmi hodnotitelných pacientů došlo k progresi onemocnění.

Existuje však také malá randomizovaná dvojitě zaslepená studie u pacientů s metastatickým kolorektálním karcinomem, v níž bylo přidání mebendazolu ke standardní protinádorové léčbě spojeno se zajímavým signálem v oblasti nádorové odpovědi a přežití bez progrese. Problém? Studie zahrnovala pouze 40 pacientů. Takto malé studie jsou vhodné především k identifikaci signálu, který je třeba následně ověřit na podstatně větším a nezávislém souboru. Právě to zatím chybí.

Staré a levné léky není důvod automaticky odmítat

Celá debata má ještě jeden širší rozměr. V onkologii se skutečně intenzivně zkoumá takzvaný drug repurposing – hledání nových možností využití známých léčiv. Takový výzkum má řadu výhod. U dlouhodobě používaných léků již zpravidla existuje mnoho informací o farmakologii a bezpečnosti. Vývoj může být levnější a rychlejší než u zcela nové molekuly a generická léčiva mohou být v případě úspěchu relativně dostupná. Historie medicíny navíc ukazuje, že změna indikace existující látky může skutečně přinést významnou léčbu. Proto by nebylo vědecké odmítat ivermektin nebo mebendazol pouze proto, že jsou staré, levné nebo původně určené pro jiné onemocnění.

A co William Makis?

V souvislosti s ivermektinem a mebendazolem se na sociálních sítích často objevuje také jméno kanadského lékaře Williama Makise. Makis má skutečnou odbornou publikační historii, zejména v oblasti nukleární medicíny a diagnostického zobrazování. Není však autorem ani spoluautorem studie 197 pacientů, o níž je řeč. Jeho veřejně prezentované zkušenosti s jednotlivými pacienty je proto nutné oddělovat od této publikace a od kontrolovaných klinických dat. Jednotlivé případy mohou být zajímavým impulzem pro výzkum. Bez kontrolní skupiny a standardizované dokumentace však nemohou samy o sobě dokázat účinnost léčby.

84,4 procenta je reálné číslo. Jeho význam je ale jiný, než naznačují titulky

Toto je patrně nejdůležitější závěr celé kauzy. Číslo 84,4 procenta nebylo vymyšleno. Skutečně pochází z publikované odborné práce. Nevypovídá však o tom, že u 84,4 procenta pacientů ivermektin a mebendazol způsobil remisi nebo regresi rakoviny. Do tohoto čísla je zahrnuta také stabilní nemoc. Výsledky se navíc týkají pouze 122 ze 197 původně zařazených pacientů. A především: bez kontrolní skupiny a při současném používání dalších onkologických terapií nelze určit, jakou část pozorovaných výsledků lze případně přičíst sledované kombinaci.

Co tedy studie skutečně ukázala?

Neprokázala, že ivermektin a mebendazol léčí rakovinu. Ale ani z ní nevyplývá, že je další zkoumání těchto látek bezvýznamné. Ukázala signál, který může být důvodem pro další výzkum. A právě zde by měl začínat další krok vědy. Dobře navržené, předem registrované, randomizované a dostatečně velké klinické studie u přesně definovaných nádorových diagnóz. Teprve ty by mohly ukázat, zda pozorovaný signál představuje skutečný léčebný účinek, nebo je výsledkem výběru pacientů, standardní terapie, metodiky sledování a dalších faktorů. Do té doby je nejpřesnější formulace mnohem méně senzační než některé internetové titulky:Ivermektin a mebendazol jsou zajímavými kandidáty pro další onkologický výzkum, jejich protinádorová účinnost však zatím není klinicky prokázána.

A v případě studie, která debatu znovu rozpoutala, navíc stále čekáme na další důležitou odpověď: jak dopadne audit zdrojových dat zahájený samotným odborným časopisem.

Informační zdroje

1. Hulscher N. et al. – Real-world Clinical Outcomes of Ivermectin and Mebendazole in Cancer Patients: Results from a Prospective Observational Cohort
   Anticancer Research, 2026; 46(6):3243–3255.
   DOI: 10.21873/anticanres.18194
   PMID: 42203321
   Jde o hlavní studii 197 pacientů, ze které pochází údaj 84,4 % Clinical Benefit Ratio. PubMed zároveň výslovně uvádí, že šlo o observační studii, že follow-up dokončilo 122 pacientů a že výsledky zdravotního stavu byly self-reported. PubMed – původní studie
2. Editorial Board of Anticancer Research – Expression of Concern
   Anticancer Research, 9. června 2026; 46(6):e3243.
   DOI: 10.21873/anticanres.18276
   Toto je mimořádně důležitý zdroj. Redakce uvádí, že po publikaci vznikly závažné otázky týkající se ověřitelnosti a statistické spolehlivosti dat a etického dohledu a zahájila další prověřování. Současně zdůrazňuje, že práce byla publikována jako „hypothesis-generating“ podklad pro budoucí randomizované studie. Anticancer Research – Expression of Concern
3. U.S. National Library of Medicine – NLM Catalog: Anticancer Research
   Oficiální katalog NLM potvrzuje, že časopis vychází od roku 1981, jeho současným vydavatelem je International Institute of Anticancer Research a je aktuálně indexován v MEDLINE a PubMed. NLM Catalog – Anticancer Research
4. International Institute of Anticancer Research – Instructions for Authors 2026
   Oficiální publikační pravidla časopisu. Uvádějí, že materiály zasílané do Anticancer Research podléhají peer review dvěma až třemi vhodnými recenzenty; časopis pokrývá experimentální i klinický onkologický výzkum.
   Oficiální pravidla Anticancer Research
5. Hegazy S. K. et al. – Mebendazole; from an anti-parasitic drug to a promising candidate for drug repurposing in colorectal cancer
   Life Sciences, 2022;299:120536.
   DOI: 10.1016/j.lfs.2022.120536
   PMID: 35385794
   Malá prospektivní randomizovaná dvojitě zaslepená placebo-kontrolovaná studie 40 pacientů s metastatickým kolorektálním karcinomem. Přidání mebendazolu ke standardní léčbě bylo spojeno s výrazným signálem v response rate a PFS. Vzhledem k pouhým 20 pacientům v každém rameni jde o zajímavý, ale nikoli definitivní důkaz. PubMed – randomizovaná studie mebendazolu
6. Mansoori S. et al. – A phase 2a clinical study on the safety and efficacy of individualized dosed mebendazole in patients with advanced gastrointestinal cancer
   Scientific Reports, 2021;11:8981.
   DOI: 10.1038/s41598-021-88433-y
   PMID: 33903692
   Důležitý protiváhový zdroj. Studie zahrnula 11 pacientů s refrakterními gastrointestinálními nádory. Z osmi pacientů, kteří dospěli k CT hodnocení, měli všichni progresivní onemocnění. PubMed – fáze 2a mebendazolu
7. ClinicalTrials.gov – NCT05318469
   A Phase I/II Study Evaluating the Safety and Efficacy of Ivermectin in Combination With Immune Checkpoint Inhibitor in Patients With Metastatic Triple Negative Breast Cancer.
   Jde o skutečnou klinickou studii ivermektinu v onkologii. K poslední zveřejněné aktualizaci z 6. května 2026 byla vedena jako Recruiting, plánovala přibližně 34 účastnic a neměla zveřejněné výsledky. To dokládá, že ivermektin je klinicky zkoumán, nikoli že jeho účinnost již byla prokázána. ClinicalTrials.gov – NCT05318469

Více článků

Spotřeba piva v ČR a Evropě: Kde se pivo pije nejvíc – a proč?

Národní očkovací strategie: vypořádané připomínky, které nikdo neviděl

Zveřejněné dokumenty vyvolávají nové otázky kolem původu pandemie COVID-19 a role Anthonyho Fauciho

Kulhavka a slintavka: Sto let boje s neviditelným nepřítelem dobytka

Nejasná čísla a nedohledatelná studie: kontroverze kolem očkovací strategie rezonovala na tiskové konferenci

Havaj bývá zobrazována jako ráj. Tyrkysové moře, zelené svahy, vulkanická krajina a pláže, které se staly symbolem vzdálené exotiky. Pro lidi, kteří na ostrovech žijí po generace, však půda znamená něco jiného než luxusní nemovitost nebo investici. A právě proto na Havaji vyvolává otázka vlastnictví půdy mimořádně silné emoce.

V únoru 2024 zveřejnil americký Forbes rozsáhlou investigaci, při níž jeho novináři podle vlastních slov měsíce procházeli tisíce majetkových záznamů na šesti největších havajských ostrovech. Výsledek byl pozoruhodný. Pouhých 37 miliardářů vlastnilo podle zjištění Forbes k prosinci 2023 nejméně 218 tisíc akrů půdy. To odpovídalo přibližně 88 tisícům hektarů, tedy asi 5,3 procenta veškeré rozlohy Havaje a 11,1 procenta půdy, která není ve vlastnictví státu či jiné veřejné správy. Číslo, které se v posledních letech začalo šířit po internetu, tedy není vymyšlené. Je však potřeba vědět, co skutečně znamená.

Třicet sedm lidí, ale většinu půdy drží jen několik z nich

Při pohledu na seznam Forbes je patrné, že půda není mezi 37 miliardáři rozdělena rovnoměrně. Nejvýraznější postavení má spoluzakladatel společnosti Oracle Larry Ellison. Jeho havajské držby jsou v úplně jiné kategorii než rezidence většiny ostatních miliardářů. Následují podnikatel a spoluzakladatel AOL Steve Case a malajsijský miliardář Quek Leng Chan. Právě několik největších vlastníků tvoří převážnou část z celkových 218 tisíc akrů.

Mezi další známá jména patří například: Mark Zuckerberg, Oprah Winfrey, Marc Benioff, Jeff Bezos, Michael Dell, Steve Ballmer, Peter Thiel, Ken Griffin, Charles Schwab či Pierre Omidyar.

Samotná informace, že „37 miliardářů vlastní 11 procent soukromé Havaje“, proto může vytvářet trochu zkreslený obraz. Ve skutečnosti jde především o několik mimořádně rozsáhlých majetků doplněných menšími pozemky dalších velmi bohatých vlastníků.

Muž, který vlastní téměř celý ostrov

Nejvýraznější případ představuje Lānaʻi. Larry Ellison v roce 2012 odkoupil od společnosti Castle & Cooke majetek představující přibližně 98 procent celého ostrova. Součástí transakce bylo více než 88 tisíc akrů půdy, dva resortní hotely a golfová hřiště. Havajské plánovací dokumenty nákup 98 procent Lānaʻi výslovně potvrzují. Je proto pravda, že jeden miliardář může vlastnit téměř celý havajský ostrov.

Po převzetí začal Ellison prostřednictvím společnosti Pūlama Lānaʻi investovat do resortů, zemědělství, infrastruktury i bydlení. Tím vznikla neobvyklá situace. Na malém ostrově se jeden soukromý vlastník stal nejen dominantním vlastníkem půdy, ale také významným zaměstnavatelem, investorem a poskytovatelem některých služeb. Je to současně příklad toho, proč nelze problematiku hodnotit pouze černobíle. Investice mohou vytvářet pracovní místa a obnovovat infrastrukturu, zatímco mimořádná koncentrace vlastnictví zároveň vyvolává legitimní otázku, kolik ekonomické moci má být v rukou jediného člověka.

Zuckerbergových více než dva tisíce akrů na Kauaʻi

Dalším mimořádně sledovaným vlastníkem je zakladatel společnosti Meta Mark Zuckerberg. Forbes pro něj k prosinci 2023 evidoval přibližně 1 450 akrů půdy na Kauaʻi. Jeho majetek se však později ještě rozšířil. Areál známý jako Koolau Ranch se stal předmětem investigace časopisu WIRED, který získal stavební a plánovací dokumentaci a hovořil s lidmi obeznámenými s projektem. Podle dokumentů mají dvě hlavní rezidence spojovat podzemní prostory vedoucí do přibližně 5 000 čtverečních stop velkého podzemního úkrytu, tedy asi 465 metrů čtverečních.

Plány zahrnovaly obytné prostory, technické zázemí a únikový otvor. Některé dveře měly být kovové a vyplněné betonem. Tady vznikla jedna z největších mediálních senzací celého příběhu. Zuckerberg začal být spojován s údajným „bunkrem pro konec světa“.

Spor o půdu starých havajských rodin

Zuckerbergův případ je důležitý ještě z jiného důvodu. Uvnitř rozsáhlého území existovaly drobné pozemky spojené s historickým systémem vlastnictví známým jako kuleana lands. Některé měly velké množství dědiců. Pokusy vyjasnit vlastnické vztahy prostřednictvím soudních řízení vyvolaly na Kauaʻi silnou kritiku. Právně mohlo jít o legitimní řešení velmi komplikovaných vlastnických poměrů. Pro část místní veřejnosti však spor získal symbolický význam. Na jedné straně stál jeden z nejbohatších lidí planety. Na druhé potomci rodin, jejichž vztah k půdě sahal hluboko do havajské historie. A právě zde se dostáváme k podstatě problému.

Havajská půda byla koncentrovaná dávno před příchodem technologických miliardářů

Bylo by historicky nesprávné tvrdit, že vysokou koncentraci vlastnictví půdy na Havaji vytvořili až dnešní miliardáři. Oficiální studie havajského Legislative Reference Bureau z roku 1967 konstatovala, že vlastnictví půdy ve státě bylo mimořádně koncentrované už tehdy. Stát vlastnil přibližně 38,7 procenta půdy, federální vláda necelých deset procent a pouhých 72 velkých soukromých vlastníků drželo přibližně 47 procent celé Havaje. Pouhých 18 vlastníků mělo přibližně 40 procent veškeré půdy. Dnešní miliardáři tedy nevytvořili nový systém. Spíše vstoupili do krajiny, jejíž vlastnická struktura byla mimořádně koncentrovaná už po generace. Mezi velké vlastníky patří dodnes také tradiční instituce, ranče, stát, federální vláda či Kamehameha Schools.

Kořeny sahají až do 19. století

Citlivost tématu nelze pochopit bez havajské historie. Tradiční havajský vztah k půdě se zásadně lišil od moderního západního pojetí nemovitosti jako individuálně obchodovatelného majetku. Velký zlom přinesla reforma známá jako Great Māhele v roce 1848, která změnila strukturu držby půdy a postupně otevřela cestu k modernímu soukromému vlastnictví.

Následující desetiletí přinesla další koncentraci, vznik rozsáhlých plantáží a postupnou ztrátu přístupu mnoha původních Havajců k zemi. Důsledky byly natolik závažné, že americký Kongres přijal v roce 1921 Hawaiian Homes Commission Act. Přibližně 200 tisíc akrů půdy bylo vyčleněno pro program návratu Native Hawaiians na půdu. Program existuje dodnes a umožňuje oprávněným rodinám získat dlouhodobé homestead leases za symbolický jeden dolar ročně. Půda proto na Havaji není pouze ekonomickou otázkou. Je součástí historické paměti.

Mohou si miliardáři koupit soukromou pláž?

Časté tvrzení, že bohatí lidé „kupují havajské pláže“, potřebuje významnou opravu. Podle havajského Department of Land and Natural Resources je veřejný přístup k pobřeží součástí práva veřejnosti. Území směrem k moři od právně stanovené pobřežní linie tvoří takzvaný beach transit corridor, který je považován za veřejný prostor. Majitel sousedního pozemku nesmí veřejnosti svévolně bránit v pohybu po tomto pobřežním pásu. Úmyslné zablokování veřejného přístupu může být dokonce trestným činem. To ale neznamená, že veřejnost smí kamkoliv. Soukromý může být pozemek za pláží, rezidence či cesta vedoucí k pobřeží. Právě praktický přístup k plážím proto může být předmětem sporů.

Skutečná krize: kdo si ještě může dovolit na Havaji žít?

Zatímco některé internetové příběhy o skupování ostrovů obsahují nadsázku, jiný problém je velmi skutečný. Havaj čelí jedné z nejvážnějších krizí dostupnosti bydlení ve Spojených státech. Ekonomický výzkumný institut University of Hawaiʻi UHERO ve svém Housing Factbook 2026 uvádí, že havajští obyvatelé čelí nejvyšším nákladům na bydlení v celé zemi. Důsledky podle výzkumníků zasahují nejen domácnosti, ale i ekonomiku a sociální strukturu státu. Lidé stojí před volbou mezi extrémně drahým bydlením, přeplněnými či nevyhovujícími domácnostmi, bezdomovectvím nebo odchodem ze státu. Právě zde však musíme být opatrní s jednoduchým vysvětlením.

Způsobili drahé bydlení miliardáři?

Dostupná ekonomická data to nepotvrzují. UHERO za zásadní problém považuje zejména nedostatečnou nabídku bydlení. Do výsledné ceny vstupují také vysoké náklady výstavby, nedostatek vhodných pozemků, regulační a povolovací překážky, úrokové sazby, pojištění, krátkodobé turistické pronájmy, druhé domovy a poptávka kupujících přicházejících mimo stát. Nákupy ultrabohatých vlastníků jsou tedy viditelnou součástí širšího problému, nikoliv jeho prokázanou jedinou příčinou. Je rozdíl mezi koupí několika tisíc akrů zemědělské či nezastavěné půdy a nákupem tisíců domů, které by jinak byly dostupné místním rodinám.

Lidé však z Havaje skutečně odcházejí

Zde jsou data mnohem jednoznačnější. Výzkum UHERO zveřejněný v roce 2026 zjistil, že ve 23 z posledních 25 let odešlo z Havaje na americkou pevninu více obyvatel, než se jich opačným směrem přistěhovalo. Za hlavní problém přitom ekonomové nepovažují pouze vysoké ceny. Havaj spojuje něco neobvyklého. Jsou to mimořádně vysoké životní náklady s relativně skromnými místními příjmy. Obyvatel může tedy žít v jedné z nejdražších oblastí Spojených států, aniž by měl plat odpovídající jiným velmi drahým americkým metropolím. Výsledkem je dlouhodobý tlak na odchod.

Historický zlom: většina Native Hawaiians už žije mimo ostrovy

Ještě silnější je situace původních Havajců. Data amerického sčítání lidu z roku 2020 ukázala historickou změnu. Z přibližně 680 tisíc Native Hawaiians žilo 53 procent na americkém kontinentu a pouze 47 procent na Havaji. O deset let dříve byl poměr ještě opačný – 55 procent žilo na Havaji. Populace Native Hawaiians na pevnině navíc rostla přibližně pětkrát rychleji než jejich populace přímo na ostrovech. Není možné říci, že všichni odešli kvůli cenám nemovitostí. Přesto vzniká otázka, kterou statistika sama nedokáže zachytit: Co znamená, když většina původního národa už nežije ve své původní zemi?

Půda jako majetek, nebo jako vztah?

Právě zde přesahuje havajský příběh ekonomické tabulky. V havajské kultuře se pro zemi používá výraz ʻāina. Jeho význam nelze úplně převést prostým slovem „pozemek“. Vyjadřuje vztah mezi člověkem, půdou, předky, komunitou a životem. Moderní trh s nemovitostmi naproti tomu zachází s půdou jako s aktivem. Má cenu za akr. Může být koupena, prodána, zastavena, vložena do společnosti nebo trustu. Oba světy mohou existovat vedle sebe. Ale někdy se dostávají do konfliktu. Pro člověka s majetkem v desítkách miliard dolarů může být několik tisíc akrů investicí, místem soukromí nebo možností ochrany přírody. Pro místního člověka může tatáž půda znamenat prostor, kde žili jeho rodiče, prarodiče a předci.

Ani miliardáři nejsou jedna skupina

Ani druhá strana příběhu není jednoduchá. Někteří bohatí vlastníci své pozemky převážně chrání před výstavbou. Oprah Winfrey například část svého rozsáhlého majetku na Maui využívá k pastvě, zemědělství a obnově přírodní krajiny. Marc Benioff věnoval stovky akrů organizaci zaměřené mimo jiné na dostupné bydlení. Na Lānaʻi vznikly za Ellisonovy éry nové investice do zaměstnanosti, turistické infrastruktury, zemědělství i bydlení. Velký soukromý vlastník tedy může být současně zdrojem investic i mimořádné koncentrace ekonomické moci. Jedno nevylučuje druhé.

Jedenáct procent není celý příběh

Tvrzení, že 37 miliardářů vlastní přibližně jedenáct procent neveřejné půdy Havaje, tedy obstojí. Ale samo o sobě nevysvětluje, co se na ostrovech děje. Neříká, že miliardáři vlastní jedenáct procent celé Havaje – jde přibližně o 5,3 procenta celkové plochy státu. Neříká, že způsobili krizi bydlení, že vyhnali Native Hawaiians, a nebo že všechny jejich investice jsou škodlivé. Odhaluje něco jiného. Extrémní ekonomická nerovnost umožňuje několika jednotlivcům získávat území v rozsahu, který může ovlivnit podobu celých místních komunit. A na Havaji, kde je vlastnictví země historicky mimořádně citlivé, má tato skutečnost větší význam než téměř kdekoliv jinde.

Komu tedy patří Havaj?

Právně může odpověď poskytnout katastr. Část vlastní stát. Část federální vláda. Obrovské majetky drží historické trusty, ranče, společnosti a soukromé osoby. Do tohoto prostředí vstoupila i nová generace globálních miliardářů. Jenže právní vlastnictví není jediný způsob, jakým lidé o zemi přemýšlejí. Existuje také otázka příslušnosti. A co se stane, když rostoucí ekonomická hodnota určitého místa začne překonávat finanční možnosti lidí, kteří jej po generace nazývali domovem? Možná právě v tom spočívá nejdůležitější poselství havajského příběhu.

Hlavní informační zdroje

Základním zdrojem pro údaj o 37 miliardářích je investigace Forbes, která vychází z tisíců havajských majetkových záznamů a uvádí stav k prosinci 2023. Historickou koncentraci vlastnictví dokládá studie havajského Legislative Reference Bureau. Současnou bytovou krizi a její příčiny dokumentuje UHERO Housing Factbook 2026. Pravidla veřejného přístupu k pobřeží potvrzuje havajský Department of Land and Natural Resources. Demografický odchod obyvatel dokumentuje University of Hawaiʻi/UHERO a změnu geografického rozložení Native Hawaiians data Census zveřejněná Office of Hawaiian Affairs.

Více článků

Elektromagnetické záření v elektromobilech: Fakta, která by měl každý řidič znát

Pitvy pacientů po očkování – MUDr. Aleš Novotný

Vatikán čelí skandálu: jezuita Rupnik půjde před soud

Nawrocki v Praze: EU nám nesmí diktovat život. Představil pětibodový plán reformy a u Trumpa se střetl s Pavlem

Toxické látky v oblečení: Skryté riziko, které může ovlivnit vaše zdraví

Kdo je Angus Dalgleish

Angus Dalgleish není člověk stojící mimo onkologii. Jde o britského lékaře s dlouhou profesní historií v oblasti nádorové imunologie, imunoterapie a výzkumu HIV. Působil jako zakládající profesor onkologie na St George’s University of London a jeho vědecká práce se po desetiletí soustředila mimo jiné na melanom, terapeutické nádorové vakcíny, T-lymfocyty a mechanismy, jimiž imunitní systém rozpoznává nádorové buňky. Právě proto nelze jeho tvrzení odmítnout pouze argumentem, že jde o „antivakcinačního aktivistu“. Rozhodující otázkou zůstává: co skutečně pozoroval a co z toho lze vědecky vyvodit?

První varování: návrat stabilizovaných melanomů

Dalgleish začal své obavy veřejně formulovat přibližně od roku 2022. Tvrdil, že ve své klinické praxi zaznamenal několik pacientů s pokročilým melanomem, jejichž onemocnění bylo po dlouhou dobu stabilní, ale následně u nich došlo k relapsu v časové souvislosti s další dávkou vakcíny proti COVID-19. Ve svých pozdějších vystoupeních hovořil přibližně o šesti až osmi takových pacientech.

V červnu 2026 své stanovisko zopakoval v písemném svědectví pro americký senátní Permanent Subcommittee on Investigations. Uvedl, že od konce roku 2021 začal pozorovat neočekávané návraty rakoviny a neobvykle agresivní průběhy onemocnění u pacientů, kteří byli předtím stabilní. Relapsy podle něj následovaly po opakovaných boosterech.

To je důležitý fakt: Dalgleishovi není toto klinické pozorování pouze připisováno. Skutečně jej opakovaně veřejně popsal. Podstatným problémem však je kvalita důkazu. Nebyla předložena kontrolovaná studie těchto pacientů, publikovaná kohorta s jejich individuálními klinickými údaji ani srovnatelná neočkovaná kontrolní skupina. Nevíme proto, jaká byla očekávaná pravděpodobnost relapsu stejného typu pacientů bez očkování. Avšak upřímně řečeno, nikdo nebyl v té době připraven, že taková studie bude třeba. Proto z vědeckého hlediska jde tedy o klinické pozorování vytvářející hypotézu, nikoli o důkaz příčiny.

Časová následnost — „událost B přišla po události A“ — sama o sobě neprokazuje, že A způsobila B.

Od několika pacientů k tvrzení o agresivnějších nádorech

Dalgleish své podezření později rozšířil. Ve svědectví z roku 2026 popisuje nejen relapsy melanomu, ale také neobvykle agresivní nádory prsu, prostaty, pankreatu, lymfomy, gliomy nebo další malignity a tvrdí, že podobné případy zaznamenává i u mladších osob. V této fázi však vzniká ještě větší metodologický problém. Jednotlivý onkolog může velmi dobře zachytit neobvyklý klinický vzorec. Nemůže ale pouze ze své praxe spolehlivě určit, zda se incidence určitého jevu zvýšila v celé populaci. K tomu jsou potřeba registry, vhodné kontrolní skupiny, znalost věkové struktury populace, screeningových programů, prodělaných infekcí a řady dalších faktorů.

Existuje „turbo rakovina“?

Výraz „turbo cancer“ se v posledních letech stal populárním zejména na sociálních sítích a v alternativních médiích. Dalgleish jej také začal používat. V oficiální klinické onkologii však termín„turbo cancer“ není standardizovanou diagnózou.

Neexistuje obecně přijatá definice určující například:

• jak rychle musí nádor růst,
• jakou musí mít histologii,
• jaké musí mít molekulární znaky,
• v jakém období po očkování musí vzniknout,
• jakým mechanismem má být vyvolán.

Medicína samozřejmě zná nádory, které mohou růst mimořádně rychle. Agresivní lymfomy, některé leukemie nebo určité solidní nádory existovaly dlouho před pandemií. Otázkou tedy není, zda „rychlé rakoviny“ existují. Existují.

Otázkou je, zda vznikl nový specifický postvakcinační onkologický syndrom. Pro takový závěr v současnosti zatím chybí standardizovaná diagnostická definice i přesvědčivé epidemiologické potvrzení. Existuje pouze přímé pozorování a následné přímé svědectví ošetřujícího lékaře.

Velká korejská studie přinesla znepokojivý signál

Do debaty významně zasáhla jihokorejská studie publikovaná v roce 2025 v časopise Biomarker Research. Autoři pracovali s databází 8 407 849 lidí korejského National Health Insurance a analyzovali diagnózy nádorových onemocnění během jednoho roku po očkování.

Po statistickém zpracování zjistili zvýšené hazard ratios u několika typů rakoviny:

• štítné žlázy HR 1,351,
• žaludku HR 1,335,
• kolorektálního karcinomu HR 1,283,
• plic HR 1,533,
• prsu HR 1,197,
• prostaty HR 1,687.

U příjemců mRNA vakcín byly zaznamenány asociace zejména u nádorů štítné žlázy, tlustého střeva, plic a prsu. Jde o reálnou peer-reviewed práci a nebylo by korektní tvrdit, že žádná populační data vykazující podobný signál neexistují. Jenže je zde zásadní rozdíl mezi slovy asociace a příčina. Studie nezjistila mechanismus vzniku nádorů a sama nemůže dokázat, že diagnózy způsobilo očkování. Navíc se později objevily významné metodologické výhrady. Vše by bylo jistě jednodužší, kdyby se od počátku k tomuto tématu přistupovalo standardními postupy.

Kritici korejské studie upozorňují na zásadní problémy

V březnu 2026 vyšla v Frontiers in Public Health odborná kritická analýza korejské práce. Její autoři upozornili například na rozdílné stanovení počátečních dat sledování očkované a neočkované skupiny, možné časové zkreslení, nezohledněné faktory jako kouření, alkohol, genetické riziko či frekvence screeningu, rozdílné využívání zdravotní péče a problém mnohonásobného statistického testování bez odpovídající korekce. Velmi významný je také problém délky sledování. Kritici proto hodnotí korejskou studii jako nízkou kvalitu důkazu pro kauzální interpretaci a požadují nové analýzy s delším sledováním a přesnějším epidemiologickým designem. Navíc je nyní přímo u databázového záznamu plného textu studie uvedeno upozornění, že redakce obdržela výhrady vůči práci a otázka je předmětem dalšího prověřování. Ať je tedy situace jakákoliv, je dobré, že se o tomto tématu začalo široce diskutovat.

Mohou opakované vakcíny „vyčerpat“ T-lymfocyty?

Jedním z mechanismů, které Dalgleish zmiňuje, je možné narušení protinádorového imunitního dohledu. Zvláštní pozornost se věnuje T-lymfocytům. U některých menších studií byly po opakovaných antigenových stimulacích zaznamenány imunologické změny, které vedly k hypotéze, zda nemůže u části pacientů docházet k určitému typu funkčního vyčerpání T-buněk. Tato hypotéza však dostala významný protidůkaz. V roce 2025 publikoval časopis Nature Communications studii přímo zaměřenou na otázku T-cell exhaustion po opakované vakcinaci.

Výzkumníci sledovali starší křehké osoby, pacienty užívající imunosupresivní léčbu i zdravé dospělé. Po druhé, třetí a čtvrté dávce nenalezli pokles spike-specifických CD4+ ani CD8+ T-lymfocytů, zvýšení funkčně relevantních znaků jejich vyčerpání ani snížení schopnosti produkovat cytokiny. Autoři dospěli k závěru, že opakovaná vakcinace nebyla v jejich sledovaných souborech spojena s T-cell exhaustion. Obecné tvrzení, že opakované mRNA očkování „vyčerpává T-lymfocyty“, proto současná evidence nepodporuje.

IgG4: skutečný imunologický jev

Další často diskutovanou oblastí je zvýšení podílu protilátek třídy IgG4 po opakované expozici spike antigenu prostřednictvím mRNA vakcinace. Tento imunologický posun byl skutečně v odborných studiích pozorován, ale zatím není považován jako přímý důkaz vzniku rakoviny.

Spike protein, DNA repair a další mechanismy

Do debaty vstoupily také laboratorní práce zkoumající vliv spike proteinu na některé buněčné mechanismy opravy DNA. Experimentální výsledky mohou být důležité pro další výzkum. Je však nutné rozlišovat mezi experimentem provedeným na buněčné kultuře s uměle zvýšenou expresí proteinu a skutečnou situací v lidském organismu po očkování.

Velký problém všech jednoduchých srovnání: samotná pandemie

Při sledování vývoje rakoviny po roce 2020 nelze opomenout jeden mimořádně silný faktor: pandemie dramaticky narušila onkologickou diagnostiku. Rozsáhlý systematický přehled publikovaný v Nature Cancer analyzoval 245 studií ze 46 zemí.

Během pandemie zaznamenal přibližně:

• 39% pokles účasti na onkologickém screeningu,
• 23% pokles nových diagnóz,
• 24% pokles diagnostických procedur,
• 28% pokles léčebných výkonů.

To by mohlo mít následný efekt. Nádor, který nebyl diagnostikován v roce 2020, mohl být zachycen až o rok nebo dva později — větší a v pokročilejším stadiu. Takový případ může v klinické praxi působit jako „náhle vzniklá agresivní rakovina“, přestože biologicky rostl již dlouho předtím. K dalším confounderům patří prodělaný COVID-19, změny zdravotního chování a následné dohánění odložených screeningových vyšetření. Jakákoli analýza vývoje nádorových onemocnění po roce 2021, která tyto faktory nekontroluje, proto může poskytovat zkreslený výsledek.

Co říkají onkologické instituce

National Cancer Institute v USA uvádí, že v současnosti neexistují důkazy, podle nichž by vakcíny proti COVID-19 způsobovaly rakovinu, její návrat nebo progresi. Podobně Evropská léková agentura uvádí, že při probíhajícím sledování nebyl nalezen důkaz, že by vakcíny proti COVID-19 vyvolávaly dlouhodobé nežádoucí účinky typu rakoviny. S ohledem na výše uvedené imformace je toto tvrzení však stále v šetření, protože je třeba nasbírat chybějící důležitá data, což vyžaduje další analýzi ale především čas.

Zajímavé je, že během stejného amerického senátního slyšení, na kterém vystoupil Dalgleish, předložila své stanovisko také hlavní lékařka American Society of Clinical Oncology Julie Gralow. Uvedla, že v současnosti neexistuje klinický důkaz prokazující, že by mRNA vakcíny proti COVID-19 způsobovaly rakovinu. Současně zdůraznila, že vznik většiny nádorů je vícestupňový proces probíhající po dlouhou dobu a výskyt pokročilého nádoru krátce po injekci sám o sobě nevypovídá o jeho příčině. Z jednoho senátního slyšení tak ve skutečnosti vznikly dvě velmi odlišné odborné interpretace stejného tématu.

Fauci a Gates: virální titulek není totéž jako citát

Profesor Dalgleish se v posledních letech vyjadřuje velmi kriticky také k Anthonymu Faucimu a Billu Gatesovi. Existence jeho ostré kritiky obou mužů je doložitelná. Je však potřeba rozlišovat mezi to, co profesor skutečně řekl, a to, jak byl jeho rozhovor následně pojmenován.

Kde tedy dnes stojí důkazy?

Po prostudování Dalgleishových vlastních vyjádření, populačních dat, imunologických studií a stanovisek dalších onkologů lze současnou situaci shrnout do několika bodů.

Je dobře doloženo, že Angus Dalgleish skutečně pozoroval u několika svých pacientů relaps dříve stabilizovaného nádorového onemocnění v časové souvislosti s boosterem a že tento jev považuje za možný bezpečnostní signál.

Existují biologické hypotézy, které mohou být dále experimentálně zkoumány — například změny protilátkových tříd, buněčné imunity nebo interakcí spike proteinu s buněčnými procesy.

Existují populační studie vykazující určité statistické asociace, zejména korejská práce z roku 2025.

Ale zatím neexistuje dostatečný důkaz, že „turbo cancer“ představuje nový, samostatný medicínský syndrom vyvolávaný mRNA vakcinací. Na výsledek tohoto tvrzení si musíme ještě nějakou dobu počkat.

Otázku nelze uzavřít titulkem

Debata kolem profesora Anguse Dalgleishe dobře ukazuje problém, který se během pandemie stal velkým vykřičníkem. Zaujatá či chybějící diskuze o jakékoliv problematice vede k mnoha chybným závěrům a pochybnostem. Dalgleishova klinická pozorování lze brát vážně právě proto, že pocházejí od zkušeného onkologa a imunologa. Mají být důvodem k ověřování, nikoli však k automatickým závěrům. Stejně tak mají být seriózně analyzovány velké databáze a případné populační signály — včetně výsledků, které jsou pro vakcíny nepříznivé. Vědecký důkaz příčiny vyžaduje podstatně více: reprodukovatelnost výsledků, odpovídající kontrolní skupiny, biologickou konzistenci, vyloučení confounderů, dostatečně dlouhé sledování a ideálně shodu několika nezávislých typů evidence.

K červnu 2026 lze proto nejpřesněji říci toto: existují klinická pozorování, biologické hypotézy a některé epidemiologické signály, které podporují další výzkum, ale zatím přímo nepotvrzují vliv na rakovinu. Proto je důležité v odborných studiích pokračovat.

Zdroje informací

• Angus Dalgleish – písemné svědectví pro americký Senát (2026). Primární zdroj jeho současných tvrzení o relapsech nádorů, agresivnějších průbězích a mRNA vakcínách. Dalgleish – Senate testimony
• Benoit et al., Nature Communications (2025): „No evidence of immune exhaustion after repeated SARS-CoV-2 vaccination…“. Studie přímo testující hypotézu T-cell exhaustion po opakovaném očkování; u sledovaných skupin vyčerpání T-lymfocytů nepotvrdila. Nature Communications – plný text studie
• National Cancer Institute (NCI): COVID-19 Vaccines and People with Cancer. NCI uvádí, že podle dostupných důkazů vakcíny proti COVID-19 nezpůsobují rakovinu, její relaps ani progresi; současně vysvětluje například postvakcinační zvětšení lymfatických uzlin, které může ovlivnit zobrazovací vyšetření. National Cancer Institute
• Nature Cancer (2024): systematický přehled dopadů pandemie na onkologickou péči. Zahrnul 245 studií a dokumentuje rozsáhlé výpadky screeningu, diagnostiky a léčby během pandemie. Je klíčový pro posouzení alternativního vysvětlení později zachycených či pokročilejších nádorů. Nature Cancer – systematický přehled
• European Medicines Agency – COVID-19 vaccines: key facts. EMA uvádí, že dlouhodobé bezpečnostní monitorování dosud neposkytlo důkaz, že by vakcíny proti COVID-19 způsobovaly rakovinu. EMA – COVID-19 vaccines: key facts

Více článků

Ivermektin a mebendazol proti rakovině? Studie hlásí 84 procent „klinického přínosu“, její výsledky ale nyní prověřuje časopis

Stát a církev po 2024: Partnerství, nebo jednostranné výhody?

Princ Andrew se vzdává titulů: královská rodina se distancuje od skandálu

Moc, peníze a kontrola: Jaké nástroje tlaku působí na veřejnoprávní média dnes a co by změnila jiná forma financování

Oběti zneužívání v církvi vyzývají stát k odmítnutí smlouvy s Vatikánem

Gabbardová uvedla, že materiály byly odtajněny po dlouhém procesu prověřování a že jejich zveřejnění je součástí snahy o maximální transparentnost vůči veřejnosti. Dokumenty podle ní obsahují informace o komunikaci mezi představiteli zdravotnických institucí a zpravodajské komunity Spojených států během období pandemie.

Tvrzení o financování výzkumu

Jedním z hlavních témat zveřejněných materiálů je financování výzkumu koronavirů ve Wu-chanském institutu virologie. Podle Gabbardové dokumenty naznačují, že prostřednictvím grantových programů byly použity finanční prostředky amerických daňových poplatníků na výzkum, který někteří odborníci označují jako „gain-of-function“.

Tento typ výzkumu je dlouhodobě předmětem odborných debat. Jeho zastánci argumentují, že pomáhá lépe porozumět potenciálním budoucím hrozbám a připravit účinnější obranu proti novým infekčním onemocněním. Kritici naopak upozorňují na možná bezpečnostní rizika spojená s manipulací patogenů v laboratorních podmínkách.

Spor o původ viru

Otázka původu viru SARS-CoV-2 zůstává i několik let po vypuknutí pandemie předmětem diskusí. Zatímco část odborné veřejnosti považuje za pravděpodobnější přirozený přenos ze zvířete na člověka, jiní upozorňují na možnost neúmyslného laboratorního úniku.

Gabbardová tvrdí, že zveřejněné dokumenty ukazují na snahu některých představitelů prosazovat jednu z hypotéz a současně upozadit alternativní pohledy. Podle jejích slov by měly být všechny relevantní informace podrobeny nezávislému přezkoumání.

Obvinění z ovlivňování analýz

Další část dokumentů se podle Gabbardové týká komunikace mezi tehdejším ředitelem Národního institutu pro alergie a infekční nemoci (NIAID) Anthonym Faucim a představiteli zpravodajské komunity.

Zveřejněné materiály mají podle ní naznačovat, že Fauci měl větší vliv na hodnocení některých zpravodajských závěrů, než bylo dosud veřejně známo. Gabbardová rovněž tvrdí, že existují rozpory mezi obsahem dokumentů a některými dřívějšími veřejnými vyjádřeními učiněnými před Kongresem. Tato tvrzení však budou pravděpodobně předmětem dalšího ověřování a odborného posouzení.

Svědectví o tlaku na nesouhlasné názory

Součástí zveřejněných materiálů jsou podle Gabbardové také svědectví osob ze zpravodajské komunity, které uvádějí, že během vyšetřování původu pandemie čelily profesnímu tlaku nebo obavám z kariérních následků v případě, že zastávaly odlišný názor. Pokud by byla tato tvrzení potvrzena, otevřela by širší debatu o ochraně oznamovatelů, svobodě odborné diskuse a fungování institucí v době krizových situací.

Význam transparentnosti

Pandemie COVID-19 patří k nejzásadnějším globálním událostem moderní historie. Vyžádala si miliony obětí, způsobila rozsáhlé ekonomické škody a zásadně ovlivnila fungování společností po celém světě. Právě proto jsou otázky týkající se jejího původu, rozhodovacích procesů a komunikace státních institucí nadále předmětem intenzivního zájmu veřejnosti. Zastánci zveřejnění dokumentů argumentují potřebou transparentnosti a důvěryhodného objasnění všech okolností. Kritici naopak upozorňují, že jednotlivá tvrzení musí být podložena důkazy a nezávisle ověřena.

Další vývoj

Zda nově zveřejněné materiály skutečně přinesou zásadní změnu v dosavadním pohledu na vznik pandemie a roli jednotlivých aktérů, ukáže až jejich podrobné posouzení odborníky, novináři a příslušnými institucemi. Jisté však je, že zveřejnění dokumentů znovu otevírá otázky, které zůstávají jedním z nejdiskutovanějších témat spojených s pandemií COVID-19, a může vést k dalšímu veřejnému i politickému přezkoumávání událostí posledních let.

Zdroje informací

Primární zdroje:

• Office of the Director of National Intelligence (ODNI), USA – veřejná prohlášení a zveřejněné dokumenty prezentované Tulsi Gabbardovou.
• Veřejná vystoupení a příspěvky Tulsi Gabbardové na sociálních sítích týkající se zveřejněných materiálů.
• Záznamy a přepisy jednání Kongresu USA týkající se pandemie COVID-19 a svědectví Anthonyho Fauciho.
• Veřejně dostupné dokumenty amerických vládních institucí vztahující se k vyšetřování původu COVID-19.
• ODNI (Office of the Director of National Intelligence), veřejná vyjádření Tulsi Gabbardové, veřejně dostupné dokumenty amerických vládních institucí, záznamy Kongresu USA a video FLASH: TULSI dropped the final bomb! na YouTube.

Poznámka:

„Některá tvrzení uvedená ve videu a v souvisejících dokumentech jsou předmětem veřejné a odborné debaty. Redakce je uvádí jako tvrzení prezentovaná jejich autory a ne jako nezávisle ověřená fakta.“

Více článků

Rozhovor z hloubi tkáně: „Vidíme tě skrze tvou krev“

Květ života: Matrice existence a její vliv na náš duchovní růst

Cykly lidské civilizace a duchovní proměna: Co nám odkazuje Áda Inneman

Moudrost těla – Zapomenutý kompas na cestě k sobě

Vzestup vědomí: Proč mladí lidé cítí, že se svět mění

Kdo byl historicky?

Historicky byl Comte de Saint-Germain tajemný evropský aristokratický dobrodruh 18. století, známý jako polyglot, hudebník, chemik/alchymista, diplomatický zprostředkovatel a společenský fenomén evropských dvorů. Jeho původ není spolehlivě doložený; Britannica uvádí narození přibližně kolem roku 1710 a pravděpodobnou smrt 27. února 1784 v Eckernförde ve Šlesvicku.

Byl známý tím, že kolem sebe vytvářel auru záhady. Tvrdilo se o něm, že zná tajemství dlouhověkosti, ovládá alchymii, pamatuje dávné dějiny a má mimořádné znalosti jazyků, hudby a chemie. Některé zprávy pocházejí od lidí jako Casanova nebo Horace Walpole, ale tyto dobové popisy jsou směsí obdivu, skepse, pomluv a fascinace. Theosofická encyklopedie ho popisuje jako osobu nejasného původu, známou jako „Wundermann“, polyglota, hudebníka a chemika/alchymistu.

Kdo byl „skutečně“?

Nejspolehlivější odpověď: byl to mimořádně vzdělaný, charismatický a záměrně neprůhledný muž, který působil v evropské aristokratické síti 18. století a jehož identita byla už za života zahalena legendou.

Nelze seriózně potvrdit, že byl nesmrtelný, avatár, „vzestoupený mistr“, Francis Bacon, Rákócziho potomek nebo bytost mimo běžný lidský rámec. To jsou esoterická, teosofická a okultní tvrzení, nikoli historicky ověřená fakta.

Zároveň ale není fér ho odbýt jen jako podvodníka. Z historických stop plyne, že měl skutečné schopnosti: ovládal jazyky, pohyboval se mezi elitami, znal hudbu, chemii a diplomacii a dokázal působit dojmem člověka s výjimečným vzděláním a kontakty.

Jaká byla jeho „mise“ podle historie?

Z historického pohledu jeho mise vypadala spíše takto:

1. Působit jako diplomatický prostředník.
V 18. století se objevoval v prostředí francouzského dvora a podle dobových zpráv byl zapojen do neformálních diplomatických kontaktů, včetně pokusů o zprostředkování během evropských konfliktů.

2. Kultivovat obraz tajemného zasvěcence.
Jeho společenská síla spočívala v tom, že nikdy nenechal okolí přesně vědět, kdo je. To mu otevíralo dveře u aristokracie, mecenášů a politických kruhů.

3. Spojovat vědu, umění, alchymii a dvorskou politiku.
V době, kdy hranice mezi chemií, alchymií, hermetismem a přírodní filozofií nebyla tak ostrá jako dnes, mohl působit jako člověk „mezi světy“: vědec, mág, umělec, diplomat.

Jaká je jeho „mise“ podle esoteriky?

V teosofii a pozdějších „Ascended Master“ naukách je Saint-Germain vykreslován jako Mistr sedmého paprsku, „Mistr věku Vodnáře“ nebo duchovní bytost pracující pro transformaci lidstva. V těchto naukách je spojován s fialovým plamenem, duchovní alchymií, svobodou, očištěním karmy a přechodem do nové civilizační epochy. Podle těchto směrů je jeho mise:

pomáhat lidstvu přejít od starých mocenských struktur k vědomější civilizaci,

učit duchovní transmutaci, tedy proměnu nižších stavů vědomí ve vyšší,

podporovat svobodu, tvořivost, řád a duchovní odpovědnost,

působit jako neviditelný inspirátor politických, kulturních a duchovních změn.

To je ale víra určité duchovní tradice, ne ověřitelná historická skutečnost.

Moje syntéza

Saint-Germain je pravděpodobně jedna z těch postav, u nichž se reálný člověk stal nosičem archetypu. Historicky byl výjimečný, vzdělaný, záhadný a společensky velmi schopný muž. Esotericky se z něj stal symbol duchovní alchymie, nesmrtelnosti, skryté moudrosti a transformace civilizace.

Jeho „skutečná mise“ se nedá moderní vědou dokázat. Ale pokud ji vyjádřím co nejčistěji bez senzace: Saint-Germain představuje ideu, že člověk může proměnit sám sebe — intelektuálně, duchovně, společensky i energeticky — a že skutečná alchymie není jen výroba zlata, ale proměna vědomí.

Co znamená fialový plamen u Saint-Germaina?

Fialový plamen je pojem z novodobé esoteriky, hlavně z učení „I AM Activity“ a pozdějších nauk o vzestoupených mistrech. Není to historicky doložené učení samotného hraběte de Saint-Germain z 18. století. Je to duchovní koncept, který se začal výrazně šířit až ve 20. století.

V těchto naukách fialový plamen znamená duchovní energii proměny, očištění, odpuštění a transmutace. Slovo „transmutace“ je zde klíčové: nejde o fyzický oheň, ale o symbolickou nebo meditační sílu, která má podle věřících proměňovat negativní energii, karmu, strach, bolest, hněv nebo vnitřní zátěž na vyšší stav vědomí.

Odkud tato myšlenka pochází?

Nejvýznamnější moderní zdroj je hnutí „I AM Activity“, které založili Guy Ballard a Edna Ballard ve 30. letech 20. století v USA. Ballard tvrdil, že se setkal se Saint-Germainem jako „vzestoupeným mistrem“ na Mount Shasta v Kalifornii a že od něj přijal duchovní učení. Toto hnutí je považováno za neo-teosofické a navazuje na starší teosofii Heleny Blavatské.

V rámci „I AM“ učení je fialový plamen spojován s tzv. Mighty I AM Presence, tedy božskou přítomností v člověku. Praktikující mají pomocí afirmací, dekretů a vizualizace „volat“ fialový plamen, aby očistil jejich vědomí, emoce a životní okolnosti.

Později tento koncept silně rozvíjely organizace a autoři jako The Summit Lighthouse a Elizabeth Clare Prophet, kde je fialový plamen popisován jako nástroj individuální i světové transmutace.

Jak se praktikuje?

Typická praxe vypadá takto:

Člověk si představuje fialové světlo nebo plamen kolem sebe, v srdci nebo v celé auře.

Opakuje afirmace typu:
„I AM a being of violet fire, I AM the purity God desires.“
Česky volně: „Jsem bytost fialového ohně, jsem čistota, kterou Bůh zamýšlí.“

Záměrem je uvolnění viny, strachu, hněvu, karmických vzorců nebo starých emočních otisků.

Co znamená „sedmý paprsek“?

V teosofických a post-teosofických systémech se mluví o sedmi paprscích, tedy sedmi typech duchovní energie nebo kosmických kvalit. Saint-Germain je v těchto směrech často spojován se sedmým paprskem, který bývá vykládán jako energie:

řádu,

rituálu,

svobody,

duchovní alchymie,

proměny hmoty a vědomí,

nové civilizační epochy.

Proto je Saint-Germain v těchto naukách vnímán jako „mistr fialového paprsku“ nebo „strážce fialového plamene“. Organizace spojené s tímto učením ho popisují jako bytost zaměřenou na povznesení lidstva skrze osvícenější civilizaci a svobodu.

Co je důležité rozlišit?

Historicky nelze doložit, že by skutečný hrabě de Saint-Germain učil „fialový plamen“. Tento pojem patří hlavně k 20. století, nikoli k ověřeným pramenům z jeho života.

Duchovně lze fialový plamen chápat jako meditační archetyp vnitřní očisty. I když člověk nevěří doslovně ve vzestoupené mistry, může ho brát jako psychologický symbol: schopnost proměnit stud v poučení, strach v jasnost, hněv v sílu a minulost v moudrost.

Potrženo sečteno

Duchovní přínos Saint-Germaina není v tom, že bychom mohli dokázat jeho nadpřirozenou identitu, ale v archetypu, který po sobě zanechal. Představuje obraz člověka, který propojuje poznání, kultivovanost, vnitřní disciplínu, svobodu a duchovní proměnu.

Jeho největší duchovní přínos se dá shrnout takto:

1. Myšlenka vnitřní alchymie
Saint-Germain symbolizuje, že skutečná alchymie není jen proměna kovu ve zlato, ale proměna člověka. Tedy proměna strachu v odvahu, zmatku v jasnost, ega ve službu a bolesti v moudrost.

2. Důraz na svobodu vědomí
V esoterické tradici je spojován se svobodou, sebevládou a odpovědností. To je silná myšlenka: člověk není jen oběť okolností, ale může aktivně kultivovat svůj charakter, reakce, záměry a směr života.

3. Spojení duchovna s kulturou a inteligencí
Saint-Germain není archetyp askety odtrženého od světa. Je spíš obrazem zasvěcence, který se pohybuje ve společnosti, rozumí umění, politice, vědě, hudbě i diplomacii. Jeho přínos je v připomínce, že duchovní člověk nemusí utíkat ze světa, ale může v něm působit kultivovaněji.

4. Transmutace místo potlačování
Koncept fialového plamene, i když není historicky doložený z jeho života, přinesl praktický symbol: negativní emoce se nemají jen popřít nebo zatlačit, ale proměnit. To je psychologicky hodnotná myšlenka, i bez víry v doslovnou metafyziku.

5. Most mezi mystikou a moderností
Saint-Germain se stal symbolem přechodu: od starých hermetických tradic k novodobé spiritualitě. Pro mnoho lidí funguje jako postava, která spojuje alchymii, osobní transformaci, vyšší ideály a službu lidstvu.

Můj střízlivý závěr: Saint-Germainův duchovní přínos je hlavně iniciační. Nevede k uctívání jeho osoby, ale k otázce: „Jakou část sebe mohu proměnit ve vyšší kvalitu?“ Pokud jeho obraz člověka inspiruje k větší moudrosti, sebekázni, svobodě, čistším úmyslům a službě druhým, pak má duchovní hodnotu.

Nejzdravější postoj je podle mě tento: brát Saint-Germaina jako symbol transformace, ne jako autoritu, které člověk odevzdá vlastní úsudek.

Více článků

USA oficiálně vystoupily ze Světové zdravotnické organizace

Geomagnetické pole Země a posun geomagnetických pólů

Schumannova rezonance: Srdeční tep planety a její vliv na člověka

El Salvador: Bukeleho tvrdá ruka a paradox bezpečnosti

Tajemný objekt v Austrálii: pád z nebe nebo něco víc?

Debata o lékařsky asistovaném ukončení života patří v Kanadě k nejcitlivějším společenským a bioetickým otázkám posledního desetiletí. Zvláštní pozornost vyvolalo stanovisko Collège des médecins du Québec (CMQ), profesní organizace regulující lékařské povolání v provincii Québec. V dokumentu zveřejněném na konci roku 2021 totiž CMQ otevřelo otázku, která jde podstatně dál než obvyklá diskuse o právu nevyléčitelně nemocného dospělého rozhodovat o konci svého života. Organizace se výslovně zabývala také dětmi ve věku 0 až 1 rok. A právě zde se nachází věta, která později vyvolala značnou kontroverzi.

„Může být vhodnou péčí“

Původní dokument nese název Recommandation de positionnement du groupe de réflexion sur l’aide médicale à mourir et les soins de fin de vie. Vypracovala jej pracovní skupina vytvořená správní radou Collège des médecins du Québec v dubnu 2021. Správní rada CMQ navržené stanovisko v prosinci 2021 jednomyslně přijala. V kapitole věnované nezletilým dokument samostatně rozděluje dvě skupiny: děti 0–1 rok a nezletilé 14–18 let.

U nejmenších dětí CMQ hovoří o případech závažných vrozených malformací nebo komplexních těžkých syndromů s mimořádně nepříznivou prognózou, kdy podle dokumentu není perspektiva úlevy ani přežití.

Následuje klíčová věta:

„…l’aide médicale à mourir […] peut être un soin approprié.“

Tedy v překladu přibližně:

„Lékařská pomoc při umírání může být vhodnou či přiměřenou péčí.“

CMQ zároveň požadovalo, aby případný takový postup podléhal přísnému protokolu, a jako model hodný dalšího zkoumání výslovně uvedlo zkušenost Nizozemska a Groningenský protokol. Tuto skutečnost tedy není možné odbýt jako mediální výmysl či chybně přeložený výrok.

Québecká lékařská organizace skutečně otevřela možnost aktivní lékařské pomoci při ukončení života některých novorozenců.

To je ověřený fakt.

Nešlo však o zákon

Zde ale vzniká zásadní hranice mezi skutečností a její možnou mediální interpretací. Collège des médecins du Québec není parlament ani vláda provincie Québec. Je to profesní regulační organizace lékařů. Její stanovisko proto samo o sobě nemohlo legalizovat nový způsob zdravotní péče. A nic takového se ani nestalo.

Kanadský Criminal Code, který stanovuje základní pravidla pro Medical Assistance in Dying – MAID, dnes říká zcela jednoznačně, že žadatel musí být:

„at least 18 years of age and capable of making decisions with respect to their health“

– tedy nejméně osmnáctiletý a schopný rozhodovat o své zdravotní péči.

Kromě toho musí splnit další podmínky, například mít závažný a nenapravitelný zdravotní stav, učinit dobrovolnou žádost a dát informovaný souhlas. Novorozenec tyto podmínky z podstaty věci splňovat nemůže.

Ani Québec dnes MAID dětem nepovoluje

Stejně jednoznačný je současný québecký Loi concernant les soins de fin de vie – Zákon o péči na konci života. Jeho článek 26 stanoví, že člověk žádající v současnosti o MAID musí být plnoletý a schopný souhlasit se zdravotní péčí. Žádost musí podat sám za sebe.

Dokonce i současná informační stránka samotného Collège des médecins du Québec dnes výslovně uvádí, že MAID je zákonem povolena pouze pro plnoleté osoby způsobilé k souhlasu. Pro nezletilé podle CMQ nadále zůstává referenčním rámcem standardní péče na konci života. Eutanazie nebo MAID novorozenců tedy nejsou v Québecu legální.

CMQ své stanovisko nezapřelo. Naopak jej v roce 2022 zopakovalo

Zajímavé je, že po vypuknutí veřejné kontroverze CMQ od svého postoje neustoupilo. Dne 18. listopadu 2022 organizace vydala vysvětlení, v němž reagovala na podle ní zkreslené interpretace své pozice. Upřesnila, že nemá na mysli obecně děti narozené se zdravotním postižením ani všechny vážně nemocné novorozence. Podle CMQ by možnost připadala v úvahu pouze ve výjimečných situacích, kdy dítě podle lékařského posouzení nemá perspektivu přežití a jeho extrémní utrpení není možné zmírnit.

Prezident CMQ Mauril Gaudreault tehdy uvedl, že takové děti jsou rovněž pacienty a podle názoru organizace by jejich rodiče měli mít za přesně stanovených okolností možnost o tuto péči požádat. Tím se potvrzuje důležitá skutečnost:

Nešlo pouze o nešťastnou formulaci jednoho interního dokumentu. Byla to skutečná odborně-politická pozice tehdejšího vedení CMQ.

Eutanazie není totéž jako ukončení marné léčby

Právě zde je nutné rozlišovat pojmy, které jsou v emocionálně vypjaté debatě často zaměňovány. V neonatologii existují situace, kdy lékaři společně s rodiči dospějí k závěru, že další agresivní intenzivní léčba již dítěti neposkytuje reálný prospěch, pouze prodlužuje proces umírání nebo přináší nepřiměřenou zátěž.

Pak může být rozhodnuto například o:

• nezahájení určité další léčby,
• ukončení neprospěšné život udržující léčby,
• přechodu na paliativní péči,
• léčbě bolesti a dalších obtíží.

Smyslem takového rozhodnutí není aktivně způsobit smrt. Příčinou smrti zůstává základní onemocnění či stav dítěte. Aktivní ukončení života je něco jiného. A původní dokument CMQ nelze vysvětlit pouze jako debatu o ukončování marné léčby. Používá totiž přímo výraz aide médicale à mourir a jako model uvádí nizozemský Groningenský protokol. To je pro pochopení celé kontroverze podstatné.

Groningen: cesta, kterou chtěli québečtí lékaři „prozkoumat“

Nizozemsko má v této oblasti zcela výjimečné postavení. Pro velmi vzácné případy vážně nemocných novorozenců zde vznikl tzv. Groningenský protokol. Jde o rámec stanovující mimořádně přísné podmínky, podle nichž jsou posuzovány případy aktivního ukončení života dítěte, které samo samozřejmě nemůže o takový zákrok požádat. Nejde jednoduše o běžnou eutanazii dospělých přenesenou na děti. Jde o zvláštní systém s vlastními podmínkami a následným právním a odborným přezkumem. Právě tento model označil dokument québeckého CMQ za „voie à explorer“ – cestu, kterou stojí za to prozkoumat. To zároveň potvrzuje, že diskuse CMQ skutečně přesahovala standardní paliativní péči.

Novorozenec a „mature minor“ nejsou totéž

Do kanadské diskuse o MAID vstupuje ještě další pojem – mature minors, tedy nezletilí, kteří mají dostatečnou rozhodovací schopnost pochopit svůj zdravotní stav, možnosti léčby a důsledky vlastního rozhodnutí. Kanadské parlamentní výbory skutečně zvažovaly, zda by v budoucnu neměla být MAID za určitých podmínek přístupná také těmto dospívajícím. V roce 2023 zvláštní parlamentní výbor dokonce doporučil, aby federální vláda zvážila změnu Criminal Code a umožnila přístup nezletilým, u nichž bude dostatečná rozhodovací schopnost odborně potvrzena. Ani toto doporučení se však nestalo platným právem. A hlavně: Mature minor není novorozenec.

Dokonce i původní dokument CMQ oba problémy přísně odděluje. Pro děti 0–1 rok diskutuje rozhodování založené na zdravotním stavu dítěte a roli rodičů. Pro skupinu 14–18 let argumentuje schopností samotného nezletilého podílet se na zdravotním rozhodování. Směšovat obě skupiny do jednoho tvrzení o „eutanazii nezletilých“ proto podstatnou část problému zakrývá.

A co předčasně narozené děti vážící 800 gramů?

V některých komentářích k tématu se objevují osobní zkušenosti s extrémně předčasně narozenými dětmi, kterým lékaři zpočátku dávali velmi nejistou prognózu, ale později se vyvíjely dobře. Takové příběhy jsou lidsky mimořádně silné. Jako medicínský důkaz však nestačí. Současně ale upozorňují na jeden skutečně zásadní problém neonatologie – prognostickou nejistotu.

Canadian Paediatric Society doporučuje při rozhodování o péči u extrémně předčasných porodů hodnotit řadu faktorů. Nejen porodní hmotnost, ale především gestační věk, růst plodu, podání kortikosteroidů před porodem, jednočetné či vícečetné těhotenství, vrozené vady, stav dítěte a možnosti specializovaného pracoviště. Rodičům mají lékaři poskytovat individuální prognózu a otevřeně komunikovat také její nejistotu.

Z toho plyne důležitý závěr:

Porodní hmotnost například 800 nebo 1 100 gramů sama o sobě není důvodem k ukončení léčby – natož k MAID.

A původní stanovisko CMQ žádnou konkrétní porodní hmotnost jako kritérium vůbec neuvádí. Hovoří o zcela jiné kategorii případů: o závažných malformacích či komplexních syndromech s mimořádně nepříznivou prognózou a bez perspektivy úlevy a přežití. Proto by bylo zavádějící tvrdit, že návrh CMQ znamenal možnost ukončit život dítěte jednoduše proto, že se narodilo extrémně předčasně nebo mělo velmi nízkou porodní hmotnost.

Nejtěžší otázka: kdo rozhoduje za člověka, který rozhodnout nemůže?

Celá debata tím naráží na mnohem hlubší etický problém. Kanadský systém MAID byl vybudován především na principu autonomie pacienta. Člověk musí svou žádost učinit dobrovolně a po získání potřebných informací. U novorozence tento princip použít nelze. Dítě nemůže svůj názor formulovat, nemůže vyhodnotit alternativy a nemůže dát informovaný souhlas. Rozhodování proto přechází k principu nejlepšího zájmu dítěte, k rodičům a zdravotnickému týmu. Právě tím se neonatal MAID zásadně liší od pomoci při umírání dospělému člověku, který ji sám požaduje.

Zastánci možnosti aktivního ukončení života v naprosto extrémních případech argumentují především tím, že není etické bezúčelně prodlužovat nezmírnitelné utrpení dítěte, které nemá reálnou šanci přežít. Kritici naopak upozorňují na riziko chybné prognózy, nedostatečné paliativní péče, subjektivního posuzování kvality života a zejména na skutečnost, že osoba, jejíž život má být ukončen, nemůže dát souhlas. Velmi citlivým bodem je také zdravotní postižení.

Představy zdravého člověka o tom, jakou kvalitu má život někoho s významným postižením, nemusí odpovídat tomu, jak vlastní život hodnotí samotní lidé se zdravotním postižením. Právě proto je zde mimořádně důležité rozlišovat mezi nevyléčitelným stavem bez perspektivy přežití a životem s postižením.

Dokument z roku 2021 není novým zákonem roku 2026

Neméně důležitý je časový kontext. Kontroverzní dokument CMQ vznikl v roce 2021. Výraznější veřejná a parlamentní diskuse o jeho stanovisku následovala zejména v roce 2022. V roce 2023 pokračovala federální parlamentní debata především o možnosti MAID pro tzv. mature minors. Výbor doporučil další rozšíření systému, legislativa však věkovou hranici nezměnila. K současnému právnímu stavu zůstává federální kanadský zákon jednoznačný:

MAID pouze od 18 let.

Pokud je tedy stanovisko z roku 2021 prezentováno jako nová aktuální legalizace „eutanazie novorozenců v Kanadě“, informace je zavádějící. Pokud je však tvrzení formulováno následovně:

„Významná québecká lékařská profesní organizace skutečně navrhovala, aby se za velmi úzce vymezených podmínek prozkoumala možnost MAID také u dětí do jednoho roku,“ pak je toto tvrzení doložitelné původním dokumentem.

Fakt, který nepotřebuje senzaci

Celý případ nabízí zároveň poučení pro způsob, jakým dnes přijímáme informace. Na jedné straně by bylo chybou skutečné stanovisko CMQ bagatelizovat. Obsahovalo eticky velmi závažný návrh a organizace jej následně veřejně zopakovala. Na druhé straně by bylo stejně chybné proměnit odborný návrh v tvrzení, že Kanada již umožňuje eutanazii novorozenců nebo že předčasně narozené dítě může být usmrceno na základě nízké porodní hmotnosti. Ani jedno z toho současné právo neumožňuje. Skutečná otázka je možná ještě závažnější než její zjednodušená mediální verze:

Existují okolnosti, za nichž může společnost považovat aktivní ukončení života člověka, který nikdy nemohl projevit vlastní vůli, za péči v jeho nejlepším zájmu? Collège des médecins du Québec na tuto otázku v roce 2021 odpovědělo, že za mimořádných okolností stojí tato možnost přinejmenším za prozkoumání. Kanadský zákonodárce ji však do dnešního dne nepřijal. A právě mezi těmito dvěma skutečnostmi – odborným návrhem a platným právem – leží hranice, kterou by žádná seriózní debata o tomto tématu neměla překračovat.

Zdroje informací

1. Collège des médecins du Québec (CMQ) – původní stanovisko k MAID a péči na konci života, 2021
   Jde o klíčový primární dokument, z něhož pochází stanovisko týkající se dětí ve věku 0–1 rok a formulace, že přísně regulovaná MAID může za mimořádných okolností představovat „soin approprié“. Dokument také odkazuje na nizozemský model. Původní dokument CMQ
2. Criminal Code of Canada – § 241.2, Medical Assistance in Dying
   Základní a nejdůležitější zdroj pro současný federální právní stav. Zákon stanoví, že MAID může získat pouze osoba, která je nejméně 18letá a schopná rozhodovat o své zdravotní péči. Novorozenci ani nezletilí tedy podle současného federálního režimu způsobilí nejsou. Criminal Code – § 241.2
3. Québec – Loi concernant les soins de fin de vie
   Aktuální québecký zákon o péči na konci života. Článek 26 stanoví, že osoba žádající o MAID musí být plnoletá a způsobilá souhlasit s péčí. Oficiální konsolidované znění bylo při ověření aktuální k roku 2026. Oficiální zákon Québecu
4. Parliament of Canada – Medical Assistance in Dying in Canada: Choices for Canadians, 2023
   Zpráva zvláštního společného parlamentního výboru. Obsahuje rozsáhlou kapitolu o mature minors. Výbor v doporučení č. 16 navrhoval rozšíření způsobilosti na nezletilé s dostatečnou rozhodovací schopností; doporučení č. 17 navrhovalo alespoň zpočátku omezení na případy s rozumně předvídatelnou přirozenou smrtí. Jde však o doporučení výboru, nikoli platný zákon. Zpráva Parlamentu Kanady
5. Government of the Netherlands – Termination of life of newborn infants
   Velmi důležitý zdroj pro vysvětlení nizozemského modelu, na který CMQ odkazovalo. Nizozemská vláda uvádí zvláštní kritéria pro mimořádné případy ukončení života novorozence: nesnesitelné utrpení bez perspektivy zlepšení, jistotu diagnózy a prognózy, neexistenci rozumné alternativy, souhlas rodičů a nezávislý lékařský posudek. Government of the Netherlands – novorozenci
6. Government of the Netherlands – Euthanasia
   Užitečný oficiální zdroj pro rozlišení běžného nizozemského režimu eutanazie na žádost pacienta od zvláštního režimu ukončení života novorozenců. Nizozemská vláda sama tyto oblasti odděluje. Nizozemská vláda – euthanasia
7. Government of the Netherlands – Termination of life for terminally ill children aged 1–12
   Pro aktuální mezinárodní srovnání je důležité, že Nizozemsko má dnes zvláštní režim také pro terminálně nemocné děti ve věku 1–12 let. Podmínkou je mimo jiné terminální onemocnění, nesnesitelné utrpení bez perspektivy zlepšení a absence rozumné alternativy včetně paliativní léčby. Nizozemská vláda – děti 1 až 12 let

Více článků

Část 6: Přesvědčený – Křižák v barvách systému

Když se všechno rozpadne: Jak přijmout konec a otevřít se novému začátku

Čísla jako vibrace Lásky: Když Vesmír promlouvá řečí Srdce

Stín je důsledkem Světla

Sexuální energie jako zdroj životní síly: Jak ji probudit a vědomě využít?

Mantra není prosba, ale vnitřní postoj

V běžném životě často používáme slova bez hlubšího uvědomění. Říkáme věty automaticky, reagujeme ze zvyku a mnohé výroky pronášíme bez toho, aby za nimi stála celá naše bytost. Mantra však vyžaduje jiný druh přítomnosti.

Když člověk vysloví například větu:

„Já JSEM Klid, Síla a Jasné Vedení je ve všem, co dnes konám,“

nejde pouze o pozitivní myšlenku. Tato věta se může stát vědomým rozhodnutím. Člověk v ní neprosí o klid jako někdo, kdo ho nemá. Naopak si připomíná, že klid, síla a vedení mohou být v něm probuzeny jako přirozená kvalita jeho hlubšího vědomí. V tomto pojetí mantra není zoufalým přáním. Je návratem k vnitřnímu středu.

Proč samotné opakování nestačí

Mnoho lidí pracuje s afirmacemi nebo mantrami mechanicky. Opakují věty jako „Jsem úspěšný“, „Jsem v bezpečí“, „Jsem hojnost“, ale uvnitř zároveň cítí strach, pochybnost nebo odpor. V takovém případě se vytváří vnitřní rozpor. Ústa říkají jedno, ale tělo a emoce vysílají jiný signál. A právě zde se ukazuje klíčový princip: účinnost mantry nezávisí pouze na jejím znění, ale na souladu mezi slovem a vnitřním stavem.

Jestliže člověk říká „Já JSEM klid“, ale jeho dech je sevřený, tělo napjaté a mysl plná odporu, mantra zůstává oddělená od jeho skutečného prožívání. Pokud však zpomalí dech, uvolní tělo, spojí se s pocitem důvěry a větu vysloví jako vnitřní pravdu, začíná se měnit kvalita celé praxe. Mantra tedy není technika, kterou člověk „přemůže“ realitu. Je to způsob, jak se naladit na vyšší, čistší a sjednocenější stav bytí.

Smysly jako brány pozornosti

Člověk není pouze mysl. Je bytostí těla, smyslů, emocí, paměti a vnitřních obrazů. Proto může být mantra mnohem hlubší, když do ní nezapojíme pouze hlas, ale také ostatní smysly.

Zrak může dát mantrě obraz. Plamen svíčky, symbol, mandala nebo prostý bod světla pomáhají mysli soustředit se. Sluch zachycuje tón hlasu a rytmus slov. Hmat ukotvuje vědomí v těle, například položením ruky na srdce. Čich může propojit praxi s jemnou atmosférou posvátnosti prostřednictvím kadidla, květiny nebo čistého vzduchu. Dech nese mantru hlouběji do těla a cit jí dává živou sílu přijetí. Když každý smysl směřuje jinam, pozornost se rozptyluje. Když se však zrak, sluch, hmat, dech i cit spojí v jednom záměru, vzniká silné vnitřní pole. Člověk už mantru pouze neříká. Začíná ji vnímat, slyšet, dýchat, cítit a žít.

Síla formule „Já JSEM“

Zvláštní místo v této praxi zaujímá formule „Já JSEM“. Nejde pouze o gramatické vyjádření identity. V duchovním smyslu představuje bránu k vědomému bytí. Slova „Já JSEM“ obracejí člověka k jeho vlastní přítomnosti, k tomu, co v něm existuje hlouběji než proměnlivé myšlenky, nálady a okolnosti.

Když člověk například říká:

„Já JSEM Přítomnost, která myslí čistě.“
„Já JSEM Energie, která tvoří v souladu.“
„Já JSEM Světlo, které se nyní zjevuje v mém světě.“

nevyjadřuje pouze přání. Vyslovuje vnitřní směr. Připomíná si, jakou kvalitu chce vtělit do myšlení, rozhodování, komunikace a jednání.

Slova „Já JSEM“ proto vyžadují odpovědnost. Není vhodné je používat povrchně, rozptýleně nebo v rozporu s každodenním životem. Pokud člověk ve chvíli ticha prohlašuje klid, ale hned poté jedná chaoticky, útočně a nevědomě, jeho vlastní skutky oslabují to, co vyslovil. Skutečná mantra pokračuje i po skončení rituálu.

Smysly jako „brány Pozornosti“

Metafora pěti služebníků:

„Smysly jsou jako pět služebníků u královského dvora.“

To znamená, že smysly běžně rozptylují pozornost. Zrak chce jedno, sluch druhé, tělo reaguje na něco jiného, mysl odbíhá. Když se všechny „brány“ obrátí k jedné ideji, vzniká větší vnitřní síla odemykající „zámek k přítomnosti“. Tedy i k vytváření či přetváření reality.

Rozdělení smyslů v textu:

• Zrak dává mantrě obraz.
• Sluch ji upevňuje zvukem.
• Hmat ji vtahuje do těla.
• Čich ji spojuje s pamětí a atmosférou.
• Dech ji propojuje s tělesným rytmem.
• Cit jí dává přijetí a emoční náboj.

Zajímavé je, že matafora „pět služebníků“ pracuje s více než pěti prvk. Přidává dech a cit. To ukazuje, že nejde o přesnou anatomii smyslů, ale o duchovní mapu pro praxi.

Rituální struktura praxe

Navržená praxe má jasnou stavbu:

Příprava

Člověk usedne v tichu, zapálí svíci a zvolí jednu myšlenku. To vytváří oddělený prostor od běžného dne.

Zaměření

Plamen slouží jako symbol „Mocné Přítomnosti Já JSEM“. Zrak dostává konkrétní bod.

Vyslovení

Mantra se říká pomalu, aby ji člověk skutečně slyšel. Nejde o rychlost, ale o váhu slova.

Tělesné ukotvení

Ruka na srdci říká tělu: „Tohle se týká mě právě teď.“

Dech a vůně

Vůně kadidla, květu nebo čistého vzduchu vytváří atmosféru posvátnosti. Dech pomáhá uklidnit nervový systém a vtáhnout prožitek do těla.

Praktická meditační praxe se svící

Jednoduchá, ale hluboká praxe může vypadat následovně.

Najděte si klidné místo, kde nebudete rušeni. Posaďte se vzpřímeně, ale bez napětí. Před sebe položte čistou svíci a zapalte ji s vědomím, že její plamen představuje světlo vnitřní přítomnosti. Nechte oči několik okamžiků spočinout v plameni.

Zvolte jednu větu. Ne mnoho vět, ne mnoho přání, ale jednu jasnou mantru. Například:

„Já JSEM Klid, Síla a Jasné Vedení ve všem, co dnes konám.“

Poté se na plamen dívejte jako na obraz této kvality. Vyslovte mantru pomalu a vědomě. Nechte sluch, aby slyšel každé slovo. Položte ruku na srdce a dovolte tělu ucítit, že tato věta se týká vás právě nyní.

Několikrát se nadechněte a vydechněte. S výdechem nechte odcházet napětí. S nádechem přijímejte pocit světla, klidu a vnitřní jistoty. Pokud používáte vůni kadidla, květiny nebo čistého vzduchu, spojte ji s pocitem posvátnosti a čistoty.

Nakonec zavřete oči a několik okamžiků pouze spočívejte v tichém vědomí:

„Stalo se. Já JSEM v tom.“

Tento závěr je důležitý. Praxe nekončí pocitem nedostatku, ale pocitem přijetí. Člověk nevstává jako někdo, kdo stále čeká, až se něco stane. Vstává jako někdo, kdo se rozhodl nést danou kvalitu do svého dne.

Důstojnost místo úsilí

Jednou z největších překážek duchovní praxe je napětí. Člověk se snaží něco vynutit, přetlačit své emoce nebo okamžitě změnit realitu. Tím však často vytváří další vnitřní odpor.

Mantra má být vyslovována s důstojností, nikoli s křečí. Důstojnost znamená vnitřní klid, respekt k síle slova a ochotu být přítomen. Nejde o dramatický výkon. Jde o vědomé naladění.

Neprosíme jako ti, kdo jsou od zdroje odděleni. Spíše si připomínáme, že zdroj klidu, světla a síly je již v určité rovině přítomen. Praxe nám pomáhá tuto skutečnost znovu ucítit, přijmout a vyjádřit v životě.

Mantra jako semeno

Mantru lze přirovnat k semeni. Samotné semeno obsahuje možnost růstu, ale potřebuje vhodné podmínky. Smysly jsou jako země, voda, vzduch, teplo a světlo. Pomáhají semeni zakořenit v lidském vědomí.

Rozhodující silou je však vnitřní jistota. Ne slepá víra, ne napětí, ne útěk před realitou, ale tiché vědomí, že vyslovené slovo má být potvrzeno celou bytostí.

Proto je důležité, aby člověk po praxi žil v souladu s tím, co vyslovil. Pokud prohlásí klid, měl by jej vnášet do svého jednání. Pokud prohlásí jasnost, měl by usilovat o čisté myšlení. Pokud prohlásí harmonii, měl by ji vyjadřovat ve vztazích, rozhodnutích i každodenních drobných skutcích.

Mantra není oddělená od života. Mantra je začátek způsobu života.

Síla mantry

Síla mantry nespočívá pouze ve slovech. Spočívá ve sjednocení člověka. Když se slovo, obraz, dech, tělo, cit a vědomý postoj spojí v jednom směru, vzniká hluboký vnitřní účinek. Člověk přestává být roztříštěný a začíná se stávat nositelem kvality, kterou vyslovuje.

Mantra pak není útěkem do duchovních představ. Je návratem k přítomnosti. Je připomenutím, že to, co člověk skutečně přijme uvnitř, má být následně potvrzeno jeho pohledem, řečí, dotekem, rozhodnutím a činem.

Slovo se stává živým tehdy, když je žito. Tedy:

„A potom žij tak, aby tvé řeči, pohledy, doteky i skutky nepopíraly to, co jsi… vyslovil.“

To znamená, že mantra nemá být útěk od reality. Má být závazek k určitému způsobu bytí, které se projeví.

Duchovní a tradiční zdroje k mantře

Pataňdžaliho Jóga sútry
Zvlášť sútry 1.27–1.29 se týkají slabiky ÓM / praṇava, jejího opakování a kontemplace jejího významu. Komentář k sútře 1.28 zdůrazňuje, že nejde jen o mechanické opakování, ale také o bhāvanā, tedy vnitřní prodlévání u významu mantry.

Mándúkja upanišad
Krátký, ale významný text spojený se slabikou ÓM / AUM. Vykládá ji jako symbol vědomí a různých stavů prožívání. Je vhodný jako tradiční pozadí k myšlence, že zvuk mantry není jen zvukem, ale nositelem hlubšího významu.

Bhagavadgíta
Pro dané téma je důležitá hlavně kvůli práci s myslí, smysly, soustředěním, vnitřní disciplínou a jednáním v souladu s duchovním poznáním. Není to přímo manuál k mantře, ale dobře doplňuje část o tom, že praxe má pokračovat ve způsobu života.

Vědecké zdroje k mantrám a meditaci

Effectiveness of Mantra-Based Meditation on Mental Health — systematický přehled, 2022
Tento přehled hodnotí dostupné důkazy o meditacích založených na mantře a jejich vlivu na duševní zdraví. Autoři definují meditaci jako formu kognitivního tréninku zaměřeného na pozornost a emoční seberegulaci.

Mantram repetition and psychological distress, 2023
Studie se věnuje opakování mantry/mantramu ve vztahu k psychickému stresu. Závěr podporuje myšlenku, že pravidelné opakování mantramu může pomáhat při zvládání stresu, posilování odolnosti a prohlubování všímavosti.

Functional neuroanatomy of meditation — review a meta-analýza neurozobrazovacích studií
Přehled rozlišuje různé typy meditace, včetně recitace mantry, zaměřené pozornosti, otevřeného monitorování a meditace soucitu. Je užitečný jako podklad pro tvrzení, že různé meditační techniky nejsou psychologicky ani neurofyziologicky totožné.

Zdroje k zapojení smyslů a pozornosti

The Role of Attention in Multisensory Integration, 2017
Tento článek se zabývá vztahem mezi pozorností a multisenzorickou integrací. Je důležitý pro část článku, kde se říká, že zrak, sluch, hmat, dech a cit mohou zesílit prožitek, když jsou sjednoceny jedním směrem.

The multifaceted interplay between attention and multisensory integration, 2010
Silný přehledový zdroj k tomu, že multisenzorická integrace a pozornost jsou vzájemně propojené procesy. Hodí se jako vědecké pozadí k duchovní větě „energie následuje pozornost“, ovšem v opatrnější psychologické formulaci.

A multisensory perspective of working memory, 2015
Tento článek rozebírá, jak multisenzorické zpracování souvisí s pracovní pamětí. Je vhodný pro vysvětlení, proč obraz, zvuk, tělesný pocit a dech mohou pomoci určitou myšlenku lépe podržet v mysli.

Zdroje k dechu a regulaci stresu

Breathing Practices for Stress and Anxiety Reduction, 2023
Přehled se věnuje dechovým technikám při snižování stresu a úzkosti. Zajímavé je, že jako účinnější se jeví praxe, které nejsou jen velmi krátké a rychlé, ale zahrnují opakování, vedení a dlouhodobější používání.

Effect of Mindfulness Breathing Meditation on Depression, Anxiety, and Stress, 2022
Studie uvádí, že meditace zaměřená na dech může pomáhat snižovat stres a úzkost u studentů. Hodí se jako zdroj k části článku, kde dech není jen symbolický, ale také tělesně-regulační prvek.

Zdroje k afirmacím a vnitřnímu postoji

Self-affirmation alters the brain’s response to health messages, 2015
Studie se zabývá sebepotvrzením a jeho účinkem na vnímavost vůči důležitým sdělením. Je vhodná jako moderní psychologický doplněk k tématu afirmací, i když nepracuje přímo s duchovní formulí „Já JSEM“.

Více článků

Sedm dní stvoření a 7 čaker: Je biblický příběh mapou lidského vědomí?

Numerologie duše: Co o nás prozrazují čísla a jak je využít ke své transformaci

I moudří zůstávají žáky: Úvaha inspirovaná Zdeňkem Svěrákem

Proč nás přitahuje číslo 7: Skrytá symbolika cyklů v našem životě

Žijeme ve zlomové době? Rozhovor o proměně společnosti, vědomí a člověka s Kamilem Bolkem

Když se řekne, že číslo tři symbolizuje určitou kvalitu, obvykle si představíme pevně daný význam. Jenže z filozofického hlediska může být tento vztah mnohem jemnější. Číslo samo o sobě nemusí být příčinou daného jevu. Může být spíše označením, které někdo v minulosti přiřadil určitému typu zkušenosti, situace nebo energetického vzorce.

Podobně jako slovo „láska“ není láskou samotnou, ani číslo, planeta nebo archetyp nemusí být samotnou energií. Jsou mapou. Jazykem. Nádobou, do níž lidstvo ukládalo pozorování o životě, povaze člověka a rytmech světa.

Od pozorování k symbolu

Kořeny těchto systémů sahají hluboko do minulosti. Dávné kultury žily v úzkém kontaktu s přírodou a jejími cykly. Lidé sledovali pohyb nebeských těles, střídání ročních období, fáze Měsíce, úrodu, narození, smrt i opakující se vzorce lidského chování.

Z dnešního pohledu neměli moderní statistické metody, laboratoře ani psychologické klasifikace. Měli však něco jiného: dlouhodobé pozorování, ústní tradici, mýty, rituály a hlubokou citlivost k souvislostem. Kněží, šamani, astrologové, léčitelé, filozofové a mystici po generace zaznamenávali, že určité situace, období nebo typy lidí nesou podobnou kvalitu.

Z těchto pozorování se postupně rodil symbolický jazyk. Tam, kde moderní člověk hledá data, dávný člověk hledal vzorec. Tam, kde dnešní věda pojmenovává mechanismus, staré tradice pojmenovávaly smysl.

Kdo nám tyto vzorce popsal?

Na otázku, kdo určil významy čísel, znamení nebo archetypů, neexistuje jednoduchá odpověď. Nebyl to jeden člověk ani jediný okamžik. Spíše šlo o dlouhý proces, v němž se prolínaly zkušenosti mnoha civilizací a generací.

Astrologie se formovala ve starověké Mezopotámii, Egyptě, Řecku, Indii i Číně. Numerologické myšlení nacházíme u pythagorejců, v kabale i v dalších mystických tradicích. Genové klíče jsou naopak modernějším systémem, který propojuje inspiraci z I-ťingu, Human Designu, archetypální psychologie, spirituality a současného jazyka osobního rozvoje.

Společným prvkem těchto přístupů je snaha popsat neviditelný řád za viditelnými událostmi. Ne nutně ve smyslu přímé příčiny, ale ve smyslu symbolické souvislosti.

Symbol jako mapa, ne jako vězení

Důležité je rozlišovat mezi symbolem a skutečností. Symbol může být užitečný, pokud člověku pomáhá lépe porozumět sobě, svým reakcím, talentům, zraněním nebo opakujícím se životním situacím. Může však být omezující, pokud se z něj stane pevná nálepka.

Astrologie, numerologie ani genové klíče by neměly člověka uzavírat do předem daného osudu. V nejzralejší podobě mohou sloužit jako zrcadlo. Neříkají nutně: „Toto jsi a jiný být nemůžeš.“ Spíše nabízejí otázku: „Poznáváš v tomto obrazu něco ze sebe? A pokud ano, co s tím vědomě uděláš?“

Právě zde se ukazuje rozdíl mezi slepou vírou a vědomou prací se symbolem. Slepá víra přijímá význam bez vlastního zkoumání. Vědomý přístup se ptá, zda daný obraz vede k větší pravdivosti, svobodě, soucitu a odpovědnosti.

Mezi moudrostí a projekcí

Současný člověk stojí před výzvou: jak zacházet se starými symbolickými systémy, aniž by je buď nekriticky uctíval, nebo povrchně odmítal?

Na jedné straně v nich může být uložena skutečná moudrost generací. Na straně druhé mohou obsahovat kulturní nánosy, zobecnění, projekce i lidskou tendenci hledat řád tam, kde možná žádný pevný řád není. Zralý přístup proto nevyžaduje slepou víru, ale bdělé rozlišování.

Otázka tak nezní pouze: „Je numerologie pravdivá?“ nebo „Funguje astrologie?“ Možná hlubší otázka zní: „Co se ve mně otevře, když se na sebe tímto jazykem podívám? Pomáhá mi tento symbol lépe žít, nebo mě omezuje?“

Hledání řeči pro neviditelné

Lidstvo od počátku hledá způsoby, jak porozumět tomu, co nelze snadno změřit: charakteru, osudu, duši, vnitřnímu napětí, darům, stínům a proměnám vědomí. Numerologie, astrologie i genové klíče mohou být chápány jako pokusy vytvořit řeč pro tyto neviditelné vrstvy života.

Možná tedy nejde o to, zda číslo tři samo o sobě „něco znamená“. Možná jde o to, že člověk kdysi rozpoznal určitý vzorec života a potřeboval jej pojmenovat. Číslo, planeta nebo archetyp se staly značkou na mapě. A mapa, pokud je používána moudře, nemusí člověka svazovat. Může mu pomoci lépe číst krajinu vlastního nitra.

Skutečná hodnota těchto systémů se tak neukazuje v tom, zda nám dají definitivní odpovědi. Ukazuje se v tom, zda nás vedou k hlubším otázkám.

Více článků

Vesmír pod mikroskopem: Jsme jen buňky v těle něčeho většího?

Cabal: Historie a mýty tajných spiknutí

Jak zvládat emoční vyčerpání a obnovit svou vnitřní energii

Tajemství Grálu: Mýtus, realita a jeho hlubší duchovní význam

Posvátná geometrie: Dvanáctistěn jako základní stavební kámen vesmíru

Na povrchu Slunce se objevují tmavé skvrny, magnetická pole se zamotávají do složitých struktur a hvězda vysílá do prostoru mohutné erupce nabitých částic. Pro astronomy jde o fascinující období. Pro provozovatele družic, energetických sítí nebo astronauty už méně. A veřejnost si stále častěji klade otázku: může zvýšená aktivita Slunce ovlivnit také vodu na Zemi?

Mohou oceány pomalu mizet do vesmíru?

A je možné, že Země jednou dopadne podobně jako vyschlá pustina planety? Odpověď je překvapivě složitá.

Co je vlastně solární maximum?

Slunce prochází přibližně jedenáctiletým cyklem aktivity. Během minima je jeho povrch relativně klidný. V období maxima se ale situace dramaticky mění.

Na slunečním povrchu se objevují:

• rozsáhlé sluneční skvrny,
• silné erupce,
• výrony koronální hmoty,
• intenzivnější ultrafialové a rentgenové záření.

Tyto procesy jsou důsledkem extrémně složité magnetické dynamiky uvnitř hvězdy. Když dojde k mohutné erupci, mohou být do vesmíru vyvrženy miliardy tun plazmatu. Pokud je Země v nesprávné pozici, část těchto částic zasáhne naši magnetosféru. Výsledkem bývají polární záře, rušení komunikace nebo problémy družicových systémů.

Jenže existuje ještě jeden méně známý efekt — zvýšené zahřívání horních vrstev atmosféry. Atmosféra Země není pevná hranice. Většina lidí si představuje atmosféru jako jasně ohraničenou vrstvu obalující planetu. Ve skutečnosti však atmosféra postupně řídne a přechází do kosmického prostoru.

Ve výškách stovek kilometrů už jsou molekuly plynu extrémně rozptýlené. Právě zde začíná oblast, kde Slunce dokáže ovlivňovat samotné složení atmosféry. Ultrafialové záření má dost energie na to, aby rozbíjelo molekuly vody:

H2​O→2H+O

Vodík je nejlehčí prvek ve vesmíru. Pokud získá dostatek energie, může uniknout gravitačnímu poli Země a odletět do kosmického prostoru. Tento proces probíhá nepřetržitě už miliardy let. Během solárního maxima se však mírně zesiluje.

Ztrácí tedy Země vodu?

Ano, ale mnohem pomaleji, než si většina lidí představuje. Vědci odhadují, že Země ztrácí do vesmíru několik kilogramů vodíku za sekundu. Zní to dramaticky, jenže oceány obsahují přibližně:

$1.4 \times 10^{21}$, tedy: 1400000000000000000000 kilogramů vody.

V porovnání s tím jde o téměř zanedbatelné množství. Z praktického hlediska tedy současné solární maximum nepředstavuje pro vodní zdroje planety žádné přímé nebezpečí. Déšť, řeky, ledovce i podzemní voda zůstávají součástí uzavřeného koloběhu Země. Když se voda odpaří z oceánu, většina neskončí ve vesmíru. Vrátí se zpět v podobě mraků a srážek.

Proč Země nedopadla jako Mars?

Planeta je pro vědce varovným příkladem. Dnes jde o chladný a suchý svět s tenkou atmosférou. Geologické stopy ale ukazují, že kdysi po jeho povrchu tekly řeky a existovala tam jezera i možná oceány. Co se změnilo?

Mars je menší než Země a má slabší gravitaci. Navíc postupně přišel o globální magnetické pole. Bez této ochrany mohl sluneční vítr po miliardy let přímo bombardovat jeho atmosféru. Postupně tak docházelo k úniku plynů i vody do vesmíru. Země je v mnohem lepší situaci.

Má:

• silnější gravitaci,
• hustší atmosféru,
• aktivní geologii,
• a především silné magnetické pole.

Právě magnetosféra funguje jako obří štít, který odklání velkou část nabitých částic přicházejících od Slunce. Bez ní by byla eroze atmosféry výrazně intenzivnější. Slunce ale přece jen klima ovlivňuje. Ačkoliv solární maximum nezpůsobí úbytek oceánů, aktivita Slunce může ovlivňovat klima nepřímo.

Vědci zkoumají například:

• změny proudění v atmosféře,
• vliv UV záření na stratosféru,
• možné dopady na tvorbu oblačnosti,
• nebo souvislosti s regionálními srážkami.

Tyto efekty však bývají relativně malé a často regionálně odlišné. Moderní klimatologie ukazuje, že současné globální oteplování je mnohem silněji spojeno s emisemi skleníkových plynů než s běžným slunečním cyklem. Přesto může sluneční aktivita dočasně ovlivňovat některé klimatické vzorce nebo intenzitu extrémních jevů.

Budoucnost Země: pomalý osud modré planety

Skutečné nebezpečí pro vodu na Zemi neleží v současném solárním maximu. Nachází se v extrémně vzdálené budoucnosti. Slunce totiž během miliard let postupně zvyšuje svůj výkon. Jak bude hvězda stárnout, poroste množství energie dopadající na Zemi. Vyšší teploty povedou k intenzivnějšímu odpařování oceánů. Vodní pára se bude dostávat do vyšších vrstev atmosféry, kde ji ultrafialové záření rozloží. A právě tehdy začne únik vodíku do vesmíru nabývat významnějších rozměrů. Naštěstí jde o scénář vzdálený stovky milionů až miliardy let.

Voda na Zemi zatím zůstává

Přestože solární maximum přináší výrazné polární záře a bouřlivější vesmírné počasí, oceány kvůli němu nezmizí. Země je překvapivě odolný systém. Atmosféra, gravitace, magnetické pole i globální koloběh vody společně vytvářejí mechanismus, který už miliardy let udržuje naši planetu obyvatelnou.

Každá kapka vody v dešti, každá vločka sněhu i každá mořská vlna jsou součástí procesu starého téměř jako samotná planeta. A zatímco nad našimi hlavami zuří magnetické bouře a Slunce vstupuje do dalšího období zvýšené aktivity, modrá planeta svůj nejcennější zdroj stále bezpečně chrání.

Doporučené vědecké a popularizační zdroje

Oficiální vědecké instituce

• NASA – Solar Cycle Overview
  Přehled slunečního cyklu, solárního maxima a vlivu Slunce na Zemi.
• NASA – Earth and Space Science
  Obsahuje články o atmosféře Země, úniku vodíku do vesmíru a klimatických procesech.
• NOAA Space Weather Prediction Center
  Nejlepší zdroj pro aktuální vesmírné počasí, geomagnetické bouře a předpovědi sluneční aktivity.
• ESA – Space Weather Office
  Evropská kosmická agentura vysvětluje dopady sluneční aktivity na družice, atmosféru i technologie.
• ESA Space Weather Dashboard
  Živá data o aktuálním stavu vesmírného počasí.

Doporučené knihy

Populárně naučné

• A Brief History of Time — srozumitelný úvod do kosmologie a fungování vesmíru.
• Cosmos — klasická kniha propojující astronomii, historii a vývoj Země.
• The Sun’s Heartbeat — čtivě vysvětluje sluneční cykly a aktivitu Slunce.
• Rare Earth — proč je Země výjimečně obyvatelná planeta.