Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o zrušení znaleckého oprávnění molekulární bioložky Soni Pekové může na první pohled působit jako uzavření jednoho výrazného příběhu z období po pandemii covidu-19. Při bližším pohledu však spíše otevírá další otázku. A možná mnohem důležitější.
- Rozhodnutí, které řeší znalce
- Zpochybnění znalce není vyvrácením či porvrzením dat
- Co vlastně Peková zkoumala?
- Do příběhu vstoupila Slovenská akademie věd
- Jenže ani tím otázky nekončí
- Spor o měření, nebo o jejich interpretaci?
- Podjatost neznamená automaticky nepravdu
- Instituce musí kontrolovat lidi. Věda musí kontrolovat tvrzení
- Nejdůležitější otázka nezní „komu věříte“
- Odebrat razítko může být právní tečka. Pro poznání nikoli.
- Pravda nepotřebuje chránit před otázkami
„První zásadou je, že nesmíte klamat sami sebe – a právě sebe oklamete nejsnáze.“
Richard P. Feynman, americký fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku, ve svém projevu Cargo Cult Science na California Institute of Technology v roce 1974.
Více článků
Ministerstvo se zabývalo tím, zda Peková jako soudní znalkyně splnila zákonné požadavky na nestrannost. Spor, který její práce vyvolala, se však původně týkal něčeho jiného: co její laboratoř skutečně naměřila ve zkoumaných vakcínách a jaký význam tato data mají? Jsou to dvě rozdílné otázky. A odpověď na jednu automaticky neposkytuje odpověď na druhou.
Rozhodnutí, které řeší znalce
Ve zveřejněném videu Soňa Peková více než hodinu předčítá a komentuje rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze 7. srpna 2026. Z jeho obsahu podle přepisu vyplývá, že ministerstvo zrušilo její oprávnění vykonávat znaleckou činnost kvůli porušení povinnosti spojené s požadavkem nepodjatosti znalce. Ministerstvo podle předčítaného rozhodnutí dospělo k závěru, že vztah Pekové k předmětu zkoumání a také k zadavateli posudku Petru Kotlárovi mohl objektivně vyvolávat důvodné pochybnosti o její nepodjatosti. V závěru rozhodnutí správní orgán uvádí, že právě toto závažné porušení povinnosti vedlo ke zrušení jejího znaleckého oprávnění. Takové rozhodnutí odpovídá především na otázku:
Byly dodrženy podmínky, za kterých může člověk vystupovat jako soudní znalec?
Neodpovídá samo o sobě na jinou otázku:
Byla laboratorní měření provedená Pekovou správná?
A právě zde se nachází podstata problému.
Zpochybnění znalce není vyvrácením či porvrzením dat
Ve veřejné diskusi může snadno vzniknout zkratka. Pokud odborník přijde o znalecké oprávnění, může část veřejnosti nabýt dojmu, že tím byly současně vyvráceny jeho odborné závěry. Tak jednoduché to ale není.
Procesní způsobilost člověka a správnost experimentálního výsledku jsou dvě různé kategorie. Laboratorní údaj není pravdivý proto, že ho naměřil soudní znalec. A nestává se nepravdivým proto, že tentýž člověk o své znalecké oprávnění později přijde.
Data je třeba posuzovat prostřednictvím metodiky, reprodukovatelnosti, kontrol, dalších experimentů a nezávislého odborného přezkumu.
Jestliže tedy existuje pochybnost o člověku, správní orgán ji může řešit prostřednictvím pravidel upravujících jeho profesní postavení. Jestliže však existuje pochybnost o výsledku experimentu, musí následovat jiný proces.
Měření.
Kontrolní měření.
Oponentura.
Replikace.
Porovnání metod.
A právě toto rozlišení je pro celý případ zásadní.
Co vlastně Peková zkoumala?
Předmětem kontroverze se stala analýza obsahu nukleových kyselin ve vybraných šaržích mRNA vakcín proti covidu-19. Podle dokumentu předčítaného doktorkou Pekovou se její znalecký posudek zabýval 17 šaržemi vakcíny Spikevax společnosti Moderna a sedmi šaržemi vakcíny Pfizer/BioNTech. Výsledky byly následně veřejně prezentovány slovenským zmocněncem vlády Petrem Kotlárem.
Právě způsob vzniku posudku, předchozí veřejná vyjádření Pekové a její vztah k tématu se později staly součástí správního řízení. Jenže původní společenský spor nevznikl kvůli znaleckému razítku. Vznikl kvůli tomu, co mělo být ve vzorcích nalezeno a co z těchto výsledků bylo následně vyvozováno.
Do příběhu vstoupila Slovenská akademie věd
Bylo by proto zavádějící tvrdit, že odbornou stránku věci nikdo neprověřoval. Slovenská vláda pověřila analýzou vakcín také odborné instituce a Biomedicínské centrum Slovenské akademie věd následně provedlo vlastní výzkum ve spolupráci se Štátním ústavem pro kontrolu léčiv.
Závěrečná zpráva byla dokončena 30. července 2025. Na analýze se podílel rozsáhlý tým vědců a odborný dohled zajišťovali představitelé BMC SAV a ŠÚKL. Výsledky prezentované Slovenskou akademií věd se přitom od závěrů veřejně spojovaných s Pekovou a Kotlárem významně lišily.
BMC SAV uvedlo, že ve zkoumaných mRNA vakcínách zjistilo pouze zbytková množství DNA pod stanovenými limity. Akademie současně uvedla, že nalezená DNA byla fragmentovaná a že podle dostupných vědeckých poznatků neexistuje věrohodný důkaz, že by tato zbytková DNA měnila lidský genom. To je mimořádně důležitá informace. Znamená totiž, že odborný spor nelze redukovat na jednoduchý příběh „vědkyně proti úřadu“.
Existuje zde také vědecká oponentura.
Jenže ani tím otázky nekončí
Paní Doktorka Peková ve svém vyjádření upozorňuje na jeden detail, který stojí za pozornost. Tvrdí, že fyzické lahvičky, které analyzovala její laboratoř, zůstaly uložené u ní a nikdo si je nepřevzal k následné nezávislé analýze. Podle jejích slov tedy slovenské pracoviště mohlo zkoumat stejné šarže, ale nikoli totožné fyzické vzorky, které byly předmětem jejího laboratorního měření.
Pokud je toto tvrzení přesné, dostáváme se k zajímavé metodologické otázce.
Co vlastně znamená nezávisle ověřit experiment?
Existuje totiž rozdíl mezi ověřením vzorku ze stejné výrobní šarže a opětovným rozborem přesně té lahvičky, z níž vznikl původní sporný výsledek. Obojí může být vědecky cenné. Ale neodpovídá to úplně na totožnou otázku.
Kontrola stejných šarží může ukázat, zda se určitý výsledek reprodukuje napříč výrobky stejné série. Analýza původního vzorku zase může pomoci zjistit, zda byla původní naměřená hodnota skutečně přítomna právě v materiálu, který první laboratoř zkoumala. Je důležité přesně definovat, co bylo laboratorně ověřeno a co nikoli.
Spor o měření, nebo o jejich interpretaci?
Celý případ má ještě jednu významnou rovinu. V odborných sporech nemusí být hlavním problémem samotné naměřené číslo. Rozpor může vzniknout až při jeho interpretaci.
To dobře ilustruje i následná veřejná debata kolem analýzy Slovenské akademie věd. Na stránkách samotného BMC SAV je například evidován rozhovor s jedním z odborníků akademie Vladimírem Zelníkem pod názvem „Kotlár zjistil to isté, čo aj my. Len to inak interpretoval“. Centrum současně odkazuje na další rozhovory svých vědců, kteří upozorňovali na chyby v přepočtech a interpretaci původních výsledků. Bylo by proto nutné tyto nejasnosti odborně vysvětlit. A právě zde se spor posouvá.
Podjatost neznamená automaticky nepravdu
Na případu paní doktorky Soni Pekové lze ukázat jednoduchý, ale často přehlížený princip. Představme si, že soud zjistí, že určitý znalec měl být z případu vyloučen pro podjatost. Znamená to automaticky, že každé číslo v jeho posudku je chybné? Odpověď zní: nikoli.
Znamená to, že jeho procesní postavení nesplňovalo požadavky kladené na roli znalce. A opačně. Pokud je někdo dokonale nestranný, ještě to neznamená, že se ve svém odborném závěru nemůže mýlit. Vznikne li proto v tomto ohledu spor, měli bychom hledat odpovědi.
Nestrannost a pravdivost nejsou synonyma. První pojem charakterizuje postavení člověka. Druhý kvalitu poznání. A moderní společnost potřebuje umět rozlišovat mezi obojím.
Instituce musí kontrolovat lidi. Věda musí kontrolovat tvrzení
Stát potřebuje pravidla. Potřebuje mechanismy, kterými kontroluje soudce, znalce, auditory, lékaře či jiné odborníky disponující zvláštní autoritou. Bez těchto pravidel by byla důvěra ve veřejné instituce obtížně udržitelná. Věda však funguje podle trochu jiného principu. Neptá se především, kdo něco řekl. Ptá se: Jak to víte? Jak byla data získána? Je možné experiment zopakovat? Dostane jiná laboratoř stejný výsledek? Byly použity odpovídající kontroly? Existuje alternativní vysvětlení? Je závěr skutečně obsažen v datech, nebo do nich byl vložen jejich interpretací?
Nejdůležitější otázka nezní „komu věříte“
Ve společensky vyhrocených tématech jsme často tlačeni k okamžitému výběru strany. Věříte Doktorce Pekové? Nebo Slovenské akademii věd? Věříte státu? Nebo lidem, kteří jej kritizují?
Jenže právě toto může být špatně položená otázka. Věda není systém založený na osobní důvěře. Její síla spočívá právě v možnosti kontrolovat tvrzení člověka, kterému nevěříme.
Správná otázka proto zní jinak: Jaké máme důkazy? A hned potom: Jak kvalitně byly tyto důkazy získány a jaké závěry z nich skutečně plynou?
To platí jak pro paní Doktorku Soňu Pekovou, tak pro Slovenskou akademii věd. A mělo by to platit i pro každou instituci a osobu, která vstupuje do veřejného prostoru s autoritou vědy.
Odebrat razítko může být právní tečka. Pro poznání nikoli.
Ministerstvo spravedlnosti rozhodovalo o tom, zda Soňa Peková může nadále vykonávat znaleckou činnost. Bylo jeho úkolem posoudit její postavení podle pravidel znaleckého zákona. Není však možné z tohoto správního rozhodnutí udělat náhradu odborného experimentu.
Pokud jsou laboratorní závěry chybné, je třeba ukázat kde jsou chybné. Pokud byla použita nevhodná metoda, je třeba ukázat proč. Pokud jsou nesprávné přepočty, musí být možné je opravit. Pokud byla chybná interpretace výsledku, má být konfrontována s experimentálními daty a současným stavem poznání.
V případě analýz vakcín taková vědecká oponentura skutečně vznikla a výsledky SAV představují důležitou protiváhu původním tvrzením. Tím však není zbytečné ptát se na přesný vztah mezi jednotlivými experimenty, použitými vzorky, metodami a interpretacemi. Naopak. Právě v takových detailech věda postupuje kupředu a odhaluje skutečnosti.
Pravda nepotřebuje chránit před otázkami
Celý příběh nakonec přesahuje osobu jedné molekulární bioložky. Dotýká se způsobu, jakým společnost nakládá s nepohodlnými, kontroverzními nebo mimořádně závažnými tvrzeními. Nejhorší možností by bylo rozhodovat o jejich pravdivosti podle toho, kdo je vyslovil.
Druhou špatnou možností by bylo automaticky považovat každý názor odporující institucím za pravdivý jen proto, že je opoziční. Skutečné kritické myšlení vyžaduje větší disciplínu. Neptat se, na které straně člověk stojí. Znamená to ptát se, zda tvrzení obstojí. A být připraven stejnou přísnost uplatnit vůči všem. Vůči jednotlivci, státu, vědecké instituci, i vlastnímu přesvědčení.
Možná právě zde se téma Soni Pekové dotýká sebepoznání nejvíce. Protože přiznat si, že nevíme, není rezignací na pravdu. Naopak. Je to okamžik, kdy ji můžeme začít skutečně hledat.
